Zločin a trest Justina G.

Lze odpustit? Nový šampion stovky se nedočkal

sprinterů. Sedm let je čistý, ale jen formálně, pro fanoušky zůstává nedotknutelným. Páriou.

Hledí do dálky a pravou rukou si podpírá bradu. Jeho triumf vzbuzuje otázky přicházející ještě vyšší rychlostí, než jakou sprinteři letěli po oranžovém oválu v Londýně.

Lze odčinit vlastní vinu? Mají přicházet nikoli druhé, ale v Gatlinově případě třetí šance? Lze odpustit?

Marná modlitba hříšníkova

„Přemýšlel jsem nad tím, co vše udělám, pokud vyhraju. Nakonec jsem neudělal nic,“říká později.

Existují vlastně dva Justinové Gatlinové. První je symbolem éry, dvakrát ocejchovaným nejviditelnějším zástupcem plejády nepoctivých. Pak je tu Justin Gatlin člověk.

Ten se snaží, snaží se na maximum. „Jsem jen sportovec. Inspiruju děti,“líčí náhle impulzivněji, zvedá hlas. „Společnost se takto chová k lidem, kteří udělali chyby. Myslím si, že atletika by to měla dělat taky. Předvádím nesprávná gesta? Ne. Nepodávám ostatním ruce? Podávám. Přeju ostatním.“

Vedle něj pokyvuje Usain Bolt, který mu hned po zlatu v cíli řekl: „To bučení si nezasloužíš.“Stejný pohyb hlavy předvádí mladík Christian Coleman, jeho americký kolega. I mně se chce přikývnout.

Hovořil jsem s Gatlinem z očí do očí před třemi lety v Ostravě, kam přijel jako vážený host Zlaté tretry. Byl to milý, slušný společník. Žádný stovkařský exhibicionista–showman, spíš dumající, pokorný muž.