HON NA DELFÍNY A
V životě jsem honila maximálně tramvaj nebo autobus. Nikdy by mě nenapadlo, že se zapletu do tak velkolepého cirkusu, jako je organizovaný hon na delfíny.
kce byla prezentována jako koupání s delfíny. Jasně, že jsem chtěla jet. I když jsem s sebou neměla plavky a hloubky se bojím. Delfíny ovšem miluju. Nasedli jsme do motorového člunu, který nabral směr záliv Tamarin. Jediné místo na ostrově Mauricius, kde se tito milí tvorové, delfíni skákaví, vyskytují. Polovina osazenstva člunu kontrolovala, jestli nezapomněla důležité pomůcky – šnorchl, ploutve, foťák… Manžel, švagr, dcery a já jsme si objednali výborné mauricijské pivo Phoenix.
Natáhla jsem si pohodlně své bílé nohy, na nártech připálené. Starší Dán, který působil obojživelně, se mým dvoubarevným nohám smál. Nevím, proč se ten hroch smál, byl březen a my přijeli ze severu. Zato on vypadal na to, že z vody vylézá jen na krmení. Ale nakonec se ukázalo, že je to fajn chlap, a nebýt jeho, možná jsme se všichni utopili.
V zálivu kroužilo snad třicet motorových člunů. Když se delfíni objevili, kapitáni dali povel a lidé se vrhali do vody jako při rituální sebevraždě. Musela jsem si dát další pivo, v některých chvílích to vypadalo, že se čluny srazí či přejedou roztouženým plavcům rovnou přes hlavu. Ale vládci plavidel byli šikovní.
Vzpomněla jsem si na zážitek z nepálského národního parku Čitvan, kam jsme se jeli podívat na nosorožce. Jsem naivní, tak jsem myslela, že jsme měli velké štěstí, když se vynořili z křoví. Až potom někdo říkal, že nám je naháněli rovnou pod nos, spíš pod sloní choboty, protože jsme seděli na slonech. Ale upřímně, byla jsem ráda, že jsem vůbec nějaké nosorožce viděla. Člověk musí přijmout dobře zavedené divadlo, nebrblat a radovat se.
Pivo jsem zapila rumem, začínala jsem se bát. Poslední dobou ne- snáším ani jízdu po dálnici a tady to bylo ještě horší. F1 ve vlnách. Zatímco já se potila a prolévala, někteří lidé plakali dojetím. Fakt. Kdybych místo chlastání skočila do vody a dotkla se delfína, určitě bych se rozplakala, tím jsem si jistá. Tmavohnědý Dán líčil nějaký neuvěřitelný zážitek z hlubin a všichni mu viseli na rtech.
Už jsme byli celí uhonění, když přitáhly černé mraky a zvedl se vítr. Vrátíme se do přístavu. Ačkoliv nebylo období cyklonů, bylo to cyklonu dost podobné a motorový člun se kymácel jako místní třtina ve větru. Ke všemu ještě spustil liják. Asi dvouletá holčička z Jihoafrické republiky začala křičet. Chtěla jsem také, ale styděla jsem se. Maminka holčičku zabalila do osušky tak, aby nic neviděla, jako když dáte koni klapky na oči, a tatínek ji držel za ruku. I já jsem si přála, aby mě někdo zamotal do osušky a držel za ruku, jenže mi nejsou dva. Musím trpět. Člun sebou házel jak v posledním tažení. Kapitán dal příkaz Shrekovi-Dánovi, aby si sedl na záď a vyrovnával. Dělal to skvěle, naštěstí brzy jeho užitečný tuk nebyl potřeba, protože vítr někam zmizel a slunce zase svítilo. Holčičce sundali z očí osušku a ona se nádherně zasmála.
U břehu jsem vyskočila z člunu jako gazela, jedna žabka mně přitom uplavala, ale to mi nevadilo. Křičela jsem, že výlet byl nádherný. Opravdu byl. Ale největší zážitek pro mě byla pevná zem. Drahá moje, už tě nikdy nechci opustit!