Na útěku z Afriky k nudě v Itálii
Do sicilské Catanie už přes dva roky proudí desetitisíce běženců. Vydávají se sem na bárkách pašeráků, ze kterých je vyzvedávají lodě neziskových organizací. Mnozí sní o cestě dál do Evropy.
Devatenáctiletý Adimabua polehává v parku před hlavním nádražím v Catanii. Tak jako každé odpoledne. Spalující horko mu připomíná domov. V Nigérii bydlel s rodiči a dvěma sestrami na severu, který stále trápí nájezdy islamistů z Boko Haram.
„Zachránili mě na moři na jaře. Kousek od Libye. Bylo nás na lodi asi 150. Nepotápěli jsme se, ale loď záchranářů stejně přijela a převezla nás přímo sem do Catanie,“říká a ukazuje na nedaleký přístav, kam lodě záchranářů vozí migranty.
Dostal se do jednoho z center pro lidi na útěku. Dlouho v něm ale nevydržel. Teď bydlí na ulici a snaží se uživit, jak jen to jde. Peníze žebrá od místních i turistů, čas od času dostává pár eur od jiných běženců, kteří prodávají zboží na každém druhém rohu Catanie.
O cestě do Evropy se mu mluví těžko. „Odešel jsem loni na podzim. Rodina mi dala peníze. Sám jsem dojel až do Nigeru. Odtud jsme pak jeli s dalšími lidmi do Libye. Zaplatili jsme pašerákovi. Dlouho jsem zůstal v Libyi, než mě převezli na pobřeží,“popisuje lámanou angličtinou Adimabua. Na konci března nasedl na velký nafukovací člun a spolu s dalšími se vydal do Evropy. Po pár hodinách už byl na lodi záchranářů.
Rodina ho poslala, aby měl lepší život. „Chtěl bych do Německa nebo do Británie, tam se mají lidi dobře. Když se tam dostanu, snad za mnou bude moct přijet rodina,“popisuje. V ruce dřímá omlácený iPhone a veškerý majetek si nosí v malém batohu značky Adidas. Jeho chování se mění ve chvíli, kdy na něj namířím fotoaparát. Focení odmítá. Vzhledem k jeho plánům na nelegální cestu dál do Evropy je to pochopitelné.
Malý park s fontánou je jedním z míst, kde se každý den scházejí desítky běženců. Polehávají, klábosí a sní o budoucnosti. Někteří mnoho měsíců čekají na vyřízení žádosti o azyl, jiní už to vzdali a snaží se vydělat si na cestu na sever. Do Německa, Británie i Skandinávie.
„Tady v Itálii budoucnost nevidím. Jsem tu už skoro rok. Azyl mi zamítli, takže teď žiji na ulici. Chci odsud pryč, co nejdřív to půjde,“vypráví mi 25letý Kidane z Eritreje.
Do Itálie letos přicestovalo bezmála sto tisíc migrantů. V ulicích Catanie tento nápor příliš patrný není. Tito lidé nejčastěji tráví den před památkami, kde se pohybují turisté. Jedním takovým místem je náměstí před Katedrálou svaté Agáty. Postávají tu a nepřítomně hledí do mobilních telefonů. Když kolem nich prochází někdo, z koho by mohlo kápnout euro, nebojí se zeptat. O pár metrů dál každý den vybalují své stánky s klobouky ti, kteří už jsou na Sicílii delší dobu.
Tak jako třiatřicetiletý Bakari. Do Evropy přicestoval už v roce 2015. Narodil se v Pobřeží slonoviny. Doma byl obchodníkem, jak s úsměvem vypráví, když přerovnává klobouky ve svém stánku. „Prodával jsem všechno možné, nic jiného mi nikdy nešlo. Ale vždycky jsem chtěl něco víc,“vzpomíná. Na cestu do Evropy si prý vydělal sám.
„Nemám zkušenost jako ti, kteří sem přijeli v poslední době. Prostě jsem zaplatil a pašerák mě dostal až na člun. Netrvalo to moc dlouho,“říká. Azyl dostal za dva měsíce, v Itálii je tedy legálně. Lidé z Pobřeží slonoviny přitom při žádostech o azyl ve většině případů neuspějí.
„Ti kluci, co sem jezdí teď, to mají složitější. Azyl už jim nikdo nedá. Co jim zbývá jiného než jet dál?“ptá se perfektní angličtinou. Za dva roky v nové vlasti se naučil také obstojně italsky. Některé turisty pak oslovuje svou rodnou francouzštinou.
Život na okraji společnosti
Migranti jsou tady tiše tolerováni, dokud i oni sami zůstávají stranou. Soužití s obyvateli Catanie však není vždy idylické. „V červenci se tady stala jedna věc na trhu. Pustili se tam do sebe místní trhovci a kluci z Afriky. Vlastně ani nevím proč. Když se stane něco takového, tak je to pak pro lidi, co sem přichází přes moře, mnohem horší,“myslí si Bakari.
Když mluví o „klucích z Afriky“, není to náhoda. Ulice Catanie totiž brázdí téměř výhradně omladina z Afriky. Bakari mi vysvětluje, že to má svůj smysl. „Jde jim většinou o to, aby se do Evropy dostal jeden člen rodiny. Ten pak může využít něco, čemu se říká sjednocování rodin. Mohou tak za ním přicestovat i jeho nejbližší, pokud dostane azyl. Pak chápu, že sem pošlou někoho mladého a silného, kdo třeba umí angličtinu a má šanci se sem dostat,“tvrdí Bakari.
Někteří lidé čekají na azyl v Itálii, jiní chtějí dál do Evropy. Všichni však tuší, že sen o lepším životě se jim zřejmě nevyplní. „Strádání v Africe se pro většinu z tady těch kluků změní na přežívání na okraji společnosti v Evropě,“předpovídá Bakari.