K Západu se musí vrátit Západ
Václav Klaus dnes přebírá v polské Toruni Jagellonskou cenu, kterou mu udělila Toruńska Szkola Wyźsza. K té příležitosti si připravil projev, který ve zkráceném znění přetiskujeme.
V ážím si toho, že dostávám Jagellonskou cenu, nejvyšší ocenění, které vaše univerzita uděluje. Jako Čech ji přijímám s pokorou. Jagellonské období bylo pro naše vzájemné vztahy v minulosti důležité a je inspirací i pro dnešek.
Před 600 lety se Poláci, Češi a Maďaři (a spolu s nimi i Slováci) s Jagellonci v čele společně bránili proti hrozbám jak ze strany německých křižáků, tak turecké muslimské invaze. Dalo nám to příklad vhodný následování: ve zcela nových historických podmínkách se rozvíjí pod hlavičkou visegrádské čtyřky.
Není to mé první ocenění polskou univerzitou. Před pěti lety jsem dostal čestný doktorát na univerzitě kardinála Stefana Wyszyńského ve Varšavě. Při té příležitosti jsem zdůraznil, že doktorát přijímám nejen jako ocenění osobní, ale i jako přátelské gesto vůči zemi, ve které žiji a kterou reprezentuji. Vaši cenu přijímám ve stejném duchu. Pozitivní rozvoj česko-polských a polsko-českých vztahů vždy patřil mezi mé politické a osobní priority.
Suverenita je minulostí
Polsko jsem navštívil mnohokrát jak v komunistické éře, tak v současnosti. Vždy jsem si uvědomoval, že je pro nás vaše země zemí nejbližší. Vážím si toho, že jsem měl řadu příležitostí v Polsku přednášet a že byly do polštiny přeloženy čtyři z mých knih:
– Błękitna planeta w zielonych okowach (Rzeczpospolita, Warsaw, 2008) se zabývala mým soubojem s alarmismem globálního oteplování, který je součástí zelené ideologie;
– Czym jest Europeizm? (Wydawnictwo Prohibita, Warsaw, 2008) je kritickým nástinem ideologie evropeismu;
– Gdzie zaczyna się jutro (Ossolineum, Wrocław, 2011) obsahuje mé hodnocení komunismu a následné transformační éry;
– My, Europa i świat (Wydawnictwo Afera, Wrocław, 2014) je mou interpretací nejdůležitějších mezinárodních událostí, které jsem prožíval ve vrcholné politice.
Česká republika a Polsko jsou sousedé. V některých obdobích historie jsme žili v mírové koexistenci a v jiných v konfliktech. Obě naše země se nacházejí ve střední Evropě, proto jsme mívali stejné, a ne vždy mírumilovné sousedy – zejména Německo a Rusko. Přesto je mezi námi rozdíl. Česká republika je geograficky situována jinak, naše střety s Ruskem nebyly tak časté a tak tragické jako vaše. Považuji za nutné i dnes zdůraznit, že často zmiňované ruské nebezpečí vidíme méně dramaticky než vy.
Tím, že jste navrhli téma mého dnešního projevu, motivovali jste mne vážně se zamyslet nad pro nás osudovým problémem. Otázka, zda je možné, aby země střední a východní Evropy uhájily v Evropské unii svou identitu, je kardinálním tématem naší doby i mého vlastního života.
Pád komunismu – a jsem přesvědčen, že vy v Polsku máte daleko větší právo hovořit o vítězství nad komunismem – nám přinesl naději, o které jsme snili desetiletí. Obě naše země v následující éře uspěly. Obě jsou dnes zcela jiné než před třiceti lety. V obou zemích jsme přesvědčeni, že naše transformace byly ve střední Evropě těmi nejhlubšími, a to nezmiňuji vývoj na území bývalého Sovětského svazu. To nám vytvořilo dobrou výchozí pozici.
Obávám se však, že jsme v následujícím vývoji prošli pohybem po jakési U křivce, což se ale asi týká více České republiky než Polska. Naše pozitivní změny na počátku byly následovány pomalým návratem k více socialistickému, více etatistickému, méně svobodnému a méně demokratickému systému, než jaký jsme si přáli. Vývoj v Polsku si hodnotit netroufám.
Bylo to částečně způsobeno námi samými, naší nedostatečnou vírou ve svobodu, volný trh a v historii prokázané hodnoty, tradice a vzorce chování. Bylo to ale způsobeno i naším naivním, málo pozorným a, jak vidíme dnes, neomluvitelně nezodpovědným vstupem do postdemokratické a supranacionální centralisticky organizované Evropské unie. Ta nedbá na parlamentní demokracii, neusiluje o volný trh a přehlíží staré dobré civilizační evropské tradice.
Obě naše země se chtěly aktivně zúčastňovat soudobého evropského vývoje. Členství v Evropské unii jsme však nepotřebovali jako zvnějšku přicházející garanci našeho vypořádání se s komunismem. V rezolutním odmítání komunismu jsme byli silní dostatečně – asi i více než další postkomunistické země. Byli jsme nesmírně šťastní, když jsme znovu získali svobodu a suverenitu. Po čtyřech desetiletích naší uzavřenosti v poloautarkickém sovětském impériu jsme chtěli být součástí přátelské spolupráce evropských národů.
Spojovat tyto naše ambice s účastí v evropském integračním procesu bylo možné a smysluplné pouze na počátku, v předmaastrichtské éře. Je to méně smysluplné dnes, v éře postmaastrichtské a zejména postlisabonské. Těmito dvěma smlouvami byl evropský integrační proces transformován v evropský unifikační proces. V důsledku toho je suverenita jednotlivých členských zemí EU věcí minulosti.
„Homo bruxellarum“
Dnes dominantní EU-ideologie (kterou nazývám evropeismem) narušuje historicky prověřené pilíře tradiční evropské společnosti:
– národní stát je považován za nepřijatelnou základnu nacionalismu (a proto i válek);
– rodina je narušována agresivním genderismem a feminismem, prosazováním „manželství“osob stejného pohlaví a zpochybňováním přirozené sexuální orientace mužů a žen;
– v národním společenství původně zakořeněný člověk, Polák i Čech, se má stát Evropanem s cílem vytvořit „homo bruxellarum“. Je uměle podporováno smíchávání občanů různých evropských zemí a – zejména v poslední době – je organizována masová migrace do Evropy.
Ambicí evropských elit je zničit přirozeně vzniklé vztahy spojené s národem, náboženstvím, kulturou a civilizací a na jejich místě vytvořit fragmentovanou společnost jedinců, kteří budou slepě následovat příkazy a těmito elitami požadované vzorce chování. Moc mne potěšilo, když něco velmi podobného řekl ve svém nedávném varšavském projevu prezident Trump: „Naše svoboda, naše civilizace a naše přežití závisí na poutech historie, kultury a paměti.“
To, co se dnes děje v Evropě, je prováděno pod záštitou politické korektnosti, multikulturalismu a humanrightismu. Tyto „ismy“se staly opodstatněním pro zablokování diskuse o základních tématech doby, pro potlačování svobody slova, pro indoktrinaci nových generací a pro umlčování opozice.
My starší jsme něco podobného zažili v komunistické éře. Rychle dodávám, že toto srovnání nepovažuji za provokativní nadsázku. Dnešní stupeň manipulace připomíná éru pozdního komunismu.
Naším úkolem je tyto procesy zastavit. Je to specifický úkol i pro školy a univerzity. Univerzity jsou – nebo by aspoň být měly – zárukou svobodné výměny názorů a sofistikované argumentace. Měly by bojovat s předsudky, s politicky motivovanými nepravdami. Přeji vaší univerzitě v tomto úsilí úspěch.
Je to úkolem pro všechny evropské demokraty, pro tyto téměř k vyhynutí odsouzené živočišné druhy. Zejména my, v Polsku a v České republice, se svou zkušeností z komunismu, bychom měli být na pozoru. Máme specifickou zodpovědnost. Měli bychom se stát strážci starých dobrých evropských hodnot a tradic. V tomto smyslu máme komparativní výhody, které na Západě neexistují. Nepovažuji za přehnané, že musíme Západu pomoci, aby se k němu vrátil Západ.
Ano, je možné, aby si naše země udržely identitu, ale vyžaduje to v Evropě provést zásadní změnu, něco, čemu jsme říkali sametová revoluce. Zvyšující se četnost násilí a terorismu v západní Evropě v návaznosti na masovou migraci však naznačuje, že to nemusí být tak sametové.
Před mnoha staletími vystupovali naši předchůdci společně a jejich cílem bylo zachránit Evropu a její civilizaci před násilnou islamistickou invazí. Tato zkušenost a tyto tradice nás musí motivovat k tomu, abychom odmítali nebezpečnou a zcela nezodpovědnou politiku dnešních evropských elit, které se novým islámským ambicím na našem kontinentě nijak nebrání. Jsem velmi rád, že mám příležitost říci to právě na půdě Toruňské univerzity.