Na válku jsme zapomněli. A co dál?

David Zábranský

Odteď jsem neochvějným zastáncem tvrzení, že ďábel se skrývá v detailu. Tak třeba takový detail, jako je psaní našich ctěných jmen velkými písmeny. Kupříkladu já jsem David Zábranský a nehodlám na tom nic měnit. Pokud by mě někdo uvedl jako davida zábranského, vnímal bych to jako velkou hrubku a zvažoval bych žalobu za utrhání na cti. David Zábranský, to je norma, nepodivujeme se nad tím. Jeden polský spisovatel zašel o kousek dál, když o sobě tvrdil, že je Já s velkým J. Tady jsem Já, Witold Gombrowicz, Já… Witold byl sakra velký spisovatel, papežova země nikdy světu nedala většího, takže proč ne. Ani Friedrich Nietzsche by se asi nepsal jako nietzsche; těžko se budete psát jako nietzsche, když si za místo svého pobytu – co čert nechtěl – vyberete alpskou vesnici obklopenou alpskými velikány. Fakt, že Nietzsche pak ke konci svého příčetného života chytil do dlaní v Turíně hlavu týraného koně a rozplakal se, tím bych se nenechal mást; rozhodně to podle mě neznamenalo, že by se Friedrich začal vidět jako friedrich, to spíš toho koně začal vidět jako Koně.

V té souvislosti je třeba říct, že mě už roky fascinuje jedna floskule či fráze, přesněji jeden jazykový a psychologický fenomén. Vzpomenu si na tu milou větičku při mnoha příležitostech, nikdy jsem ji ale nevnímal jinak než jako kuriozitu, byť fascinující. Až včera jsem si řekl, no tedy! Najednou se mi ta větička a její smysl odhalily. Jako by se přede mnou ta větička pozvracela a já najednou viděl… No jo, tohle se skrývalo uvnitř. – Ble!

Šlo o takovou drobnou zprávu z Londýna. Celá má dnešní bláznivá úvaha se týká drobností. Nějaký londýnský běžec na nějakém londýnském mostě v běhu srazil nějakou ženu, která šla kolem. Prostě běžel, na mostě nebylo moc místa, takže při běhu vrazil do ženy, která šla. Srazil ji pod autobus. Řidič autobusu naštěstí strhl volant.

Celou příhodu zaznamenala bezpečnostní kamera, záznam jde zhlédnout na internetu, což doporučuji, protože v těch pár vteřinách je konzervovaný celý dnešek a bohužel asi i budoucnost. Ten běžící týpek se ani neohlédl. Běžel dál. Jistě šlo o něco důležitého, jistě běžel za nějakým svým cílem. Nechtějme od něj příliš; tím cílem podle mě bylo… uběhnout tolik a tolik. Toť vše. Co taky jiného. Copak máme jinou práci? Evropa je v mrtvém bodě a ta chodkyně se chudák málem ocitla v mrtvém bodě po boku svého kontinentu.

Od druhé světové války jsme jako Evropané neměli jiný úkol než zapomenout na válku. To se nám podařilo. Někdy nedávno, možná to souvisí i s pádem Berlínské zdi. Co dělat dál? To nevíme. Nemáme jiný program. Zapomněli jsme na válku – a co dál? A co teď? Proboha? Bez boha?

Evropa z nutnosti po šedesát let rozvíjela konzum a individualismus, a hle, tady jsme. To je najednou podivení, když se zjistilo, že po šedesáti letech flákání na stole nestojí pěkná teplá večeře! Takže do práce, mládeži! Praporek, který se šedesát let držel před očima lidí a vedl je ke zboží, najednou změnil směr, najednou se má jít úplně jinam. Už ne ke zboží, nýbrž ke knihovnám, huš huš, a studovat – demokracii, lidská práva, toleranci, soucit.

No jo… Ano. Ale nejde to. Ten běžec je dobrým příkladem. K tomuhle jsme jako kontinent došli. Možná ten běžec běžel do knihovny studovat demokracii… Možná.

Ale dost už o tom. Jde mi o následující větičku a o následující způsob představování.

Já jsem nějaký David. To je ta floskule, to je ten jazykový a psychologický fenomén. Řekli jste to někdy? Já jsem NĚJAKÝ Miloš?

Nevím jak vy, ale mě to ani nenapadne, takhle se představovat. To bych se asi nepsal s velkým D, pokud bych pak chtěl svému jménu podrazit nohy tímhle neurčitým „nějaký“, touhle trapnou kaší.

Nějaký David Zábranský! No to je vtip… Úplně vidím, jak se ten londýnský běžec po předvedení na policii představuje… Já jsem nějaký John a omlouvám se.

Haha. Ne ne. A máme, co jsme chtěli.

Nějaký londýnský běžec srazil ženu. V těch pár vteřinách je konzervovaný celý dnešek.