Kronika uchovává i pálení švestek
Národní kronika ukládá vzpomínky na malé i velké události, tak jak si je lidé pamatují
Daniel Podlipný spolupracovník MF DNES
v mladých budit zájem, přinést poučení i pobavit.
„Většina lidí zná Národní muzeum hlavně přes výstavy, ale v pozadí je ještě větší úkol: zanechat budoucím generacím co možná nejkomplexnější obraz naší doby,“řekl Michal Lukeš, generální ředitel Národního muzea.
Dědo, tys to taky zažil?
Ambicí kroniky je probudit lidskou zvědavost. „Chceme, aby dítě přišlo za svým dědečkem a ptalo se: Dědo, tys taky zažil normalizaci? Chceme, aby se mladí ptali a my prostřednictvím kroniky mohli odpovídat,“říká Kateřina Sodomková, organizátorka projektu Národní kroniky. Za tímto účelem skupina SENSEN pořádá přednášky na půdách středních škol, kde studenti mohou se seniory vést rozhovory.
Vedle těch úsměvných příběhů určených především k pobavení je kronika plná i vážných témat a bolestných vzpomínek. Paní Helena Šarounová, stejně jako mnoho dalších, vzpomíná na srpen 1968.
„Jako každé ráno jsem si v onen den k snídani pustila rádio a jako rozhlasačka jsem se divila, že tak brzo vysílají podivnou dramatizaci. Vůbec mě nenapadlo, že líčení postupu nějakých vojsk a tanků je popis skutečnosti. Po chvíli mi trochu docházelo, že se něco opravdu děje, a zavolala jsem kolegyni. Ta mne zhurta odbyla, ať po ránu neobtěžuji, na nesmysly před odchodem do práce že nemá čas,“napsala Šarounová.
O tom, že o projekt Národní kroniky je zájem, svědčí i povahy příběhů, které se objevují. Lidé se nebojí psát ryze osobní vzpomínky ze svých životů. Píší příběhy o svatbách, o lásce či prvních polibcích. Vzpomínku na svůj první a osudový polibek napsal i František Schmíd. „Na silvestrovské zábavě, poslední v roce 1960, jsem tancoval s pohlednou blondýnkou, která si mě spletla s podobným kamarádem. Zeptala se mě, jestli ji svezu na skútru. Já jsem jí sdělil, že vlastním motorku, a když mi řekla, že i ona má dvěstěpadesátku, téma hovoru bylo na světě. O půlnoci jsme si dali novoroční pusu a tím přeskočila ta pověstná jiskřička,“napsal autor do kroniky.
„Myslím si, že osobní vzpomínky, to, co jsme prožili a zažili, je to nejcennější, co máme, a je škoda to neuchovat pro budoucnost. Navíc vložené vzpomínky dostávají k dispozici i badatelé z Národního muzea a doplňují těmihle drobnými příběhy
Jako rozhlasačka jsem se divila, že tak brzo vysílají podivnou dramatizaci. Vůbec mě nenapadlo, že líčení postupu vojsk a tanků je popis skutečnosti.