Trénink: má oblíbená bolest
Za 11 dní začne v Račicích světový šampionát. Kanoista Martin Fuksa chce dvě medaile.
Tomáš Zatloukal reportér MF DNES
světa mi to poletí, co to půjde.
Co prožíváte, když jdete na start závodu? Máte nějaké rituály, kterými se nabudíte?
zbývá do startu mistrovství světa v rychlostní kanoistice v Račicích.
uběhlo od chvíle, kdy se jeho otec Petr stal světovým šampionem na čtyřkanoi. Byl jsem s (kajakářem) Pepou Dostálem vybrán za jednu ze dvou tváří mistrovství světa, je s tím spojená propagace na sociálních sítích, billboardech... Musím ale říct, že nejsem člověk, který by si o sobě nějak moc myslel, abych o sobě říkal, že je ta hvězda největší, na kterou se musí jít ostatní podívat. Spíš jsem prostě rád, že můžu dělat to, co mě baví, a že se mi v tom i daří. Jsem také rád, že když dám fotku nebo nějaký příspěvek na Instagram, že se to lidem líbí a že se o můj sport zajímají.
Nyní u sportovců nepopulární otázka: Jaké máte cíle pro mistrovství světa?
Pojedu kilometr a 500 metrů, ale nejradši bych jel co nejvíce disciplín, tedy i dvoustovku a s bráchou na deblu. Harmonogram mistrovství světa to ale nedovoluje. Jsem závodník, který by rád závodil na všech tratích, obzvlášť před domácím publikem. Doufám, že jsem na takové úrovni, že bych měl přemýšlet jen o medailích. Rád bych získal dvě. Vím, že na to mám.
Nabral jste sebedůvěru, poté co jste na mistrovství Evropy svým časem překonal neoficiální světový rekord na trati 500 metrů?
Neskutečně mi pomohlo už to, že jsem na začátku sezony vyhrál pět závodů Světového poháru. Obával jsem se totiž, jak se projeví podzim, kdy jsem měl jiné povinnosti a moc jsem toho nenatrénoval. Start sezony byl perfektní. Světový rekord je pak další splněný sen, protože jsem měl k tomu už spoustu příležitostí a mnohokrát jsem k tomu měl blízko. Pětistovka mi navíc od začátku závodění vždycky šla. Tušil jsem, že mám na světový rekord, protože i tréninkové časy napovídaly, že by to mohlo klapnout.
Těmi povinnostmi byl vojenský přijímač, kde jste zažil tři měsíce výcviku. Údajně jste jím chtěl jen proplout. Co vám dal?
Je to tak, snažil jsem se proplout. Hodně jsem přemýšlel, zda stojí kvůli tomu na tři měsíce vynechat trénink, ale taťka s dědou mi pomohli k názoru, že by mi to mohlo prospět a že si díky tomu odpočinu od kanoistiky. Musím říct, že i když jsem si ty tři měsíce nijak zvlášť neužíval, jsem zpětně hrozně rád, že jsem to absolvoval. Poznal jsem nový svět. Vždycky jsem se smál tomu, když mi někdo říkal, že mám štěstí, že jsem nezažil vojnu. Teď vím, že musím být vděčný za to, co mám. Přál bych každému mladému klukovi, aby si to vyzkoušel. Třeba by mu to taky otevřelo oči.
Vojenský přijímač vás připravil o pěstěné kadeře. To muselo být nepříjemné.
To ne. Třeba se to zdá, že na tom hodně lpím, jsem úplně normální člověk. Povinnost jít s vlasy dolů jsem bral sportovně. Nešílel jsem z toho. Je pravda, že tak krátké vlasy jsem měl naposledy ve školce, možná ani to ne, tak to byla sranda. Jediné, co mě trápilo, bylo, že mi to trošku udělalo tlustší hlavu. To mě štvalo.
Na těle máte několik tetování. Jaký mají význam?
Každé má něco do sebe, má to něco společného s rodinou, má to něco společného s vírou a také s různými myšlenkami, které mě pohltily.
Lidé s mnoha tetováními říkají, že jde o jejich oblíbenou bolest. Vnímáte to taky tak?
To ne, nejsem žádný sadomasochista. Ale samozřejmě bolest u mě přichází často. Hlavně na tréninku, o závodě ani nemluvně. Když je potřeba opravdu tvrdě potrénovat, tak to je moje oblíbená bolest.
Kde se ve vás bere touha jít za práh bolesti?
S chtíčem překonat bolest se prostě musíte narodit. Mně se také často nechce. Nechci jet úsek v tréninku, protože vím, že mě to bude bolet, ale prostě si řeknu, že bez toho to nejde, že bez toho bych nemohl stát na stupních vítězů, slyšet českou hymnu a mít se tak, jak se mám teď.