Z Faraha čerpám energii
Jakub Holuša, vítěz semifinále na MS, o přátelství s nejlepším vytrvalcem světa
Tomáš Macek reportér MF DNES v Londýně
T o takhle jednou spolu letěli na Zlatou tretru dva běžci a dali se do řeči. Pak i cestou na další závody. Až se skamarádili. A tak i nyní v Londýně klábosil Jakub Holuša dvě hodiny na kafi s Mo Farahem. Český mílař se chystal na vítězný boj o své první světové finále pod otevřeným nebem, britský vytrvalec na velkou rozlučku s dráhovou kariérou při dnešní pětce. „Mo je úžasně lidský a kamarádský,“říká Holuša.
Čím to bylo, že jste si právě vy dva lidsky sedli?
To vycítíte, když jste s někým naladěni na stejnou notu. Pro mě je každá chvíle s ním doslova nabíjející. Pobavíme se o bězích, ale zároveň od něj čerpám i energii.
Přesto, jen tak někdo nemůže říct, že kamarádí s Mo Farahem.
Však je to pro mě také čest. Moc si vážím, když se mě v hotelu přijde zeptat, jestli s ním nechci jít na kafe nebo co budu dělat dopoledne. A že si jdu s ním zaběhat, to se málokomu poštěstí. Taky jsem tu od Moa dostal boty. Má totiž novou kolekci bot s vyobrazením jeho typického gesta (mobota), s britskou vlajkou a s vypsanými všemi šampionáty, kde bral medaile. Z takového dárku jsem byl úplně dojatý.
Půjdou doma na čestné místo?
No asi v nich nevyběhnu. Nechám si je ještě podepsat a vystavím je.
Co od vás dostane na oplátku?
Slíbil jsem mu něco dobrého z Čech. Ale víc nebudu prozrazovat.
Povídejte tedy raději, jaký je Mo Farah povahově.
Obrovská osobnost. Všichni atleti by si z něj mohli vzít příklad. Je tolik žádaný a v Británii pod obrovským tlakem, že je až neuvěřitelné, jak to zvládá. Chová se přitom tak upřímně a lidsky. Je až nepochopitelné, kolik lidí ho žádá o fotku, o selfie, o autogram. On se na každého usměje a vůbec nikomu neřekne: Ne, nemám čas. Musí to být šíleně náročné. Já sám bych to takhle nezvládal, přece jen mám své nálady i program. Mo je v situaci, že ho pozná každý, ale neřeší to. Někdy mi připadá, že je takovým velkým, šťastným dítětem.
Probrali jste spolu i jeho vítěznou londýnskou desítku, v jejímž závěru málem upadl?
Říkal, že šlo o vůbec nejtěžší desítku, jakou kdy zažil. Byl ale připravený tak dobře, že kdyby ostatní běželi na čas 26:30, tak se jich stejně udrží a vyhraje. Na Zlaté tretře se prý na desítce necítil extra dobře. Proto zrušil start v Monaku a vrátil se k základnímu tréninku, aby nabral větší objem a byl na Londýn dobře připravený. A tady to prodal.
Ten závod připomínal souboj Faraha proti spolčeným africkým týmům. Vadilo mu to?
Ano, byl sám a cítil, že naprosto všichni bojují proti němu. Ale když bylo po závodě a my zrovna seděli na kafi, za Moem přišel Cheptegei z Ugandy, který byl druhý, podali si ruce a zase spolu komunikovali jako největší kamarádi. Mimo dráhu jsou běžci jedna rodina.
Média na Faraha v minulosti zaútočila kvůli spolupráci s trenérem Salazarem, který má dopingovou minulost. Jak to snášel?
Myslím, že to šlo dost mimo něj. On si prosazuje svoji cestu. Říkal mi, že od Salazara má rozepsaný trénink, ale na soustředění s ním není. Trošku se od něj distancuje.
Je Brit, ale s rodinou žije v americkém Portlandu, kde má manželku, pětiletá dvojčata – děvčátka – a dvouletého syna. Což pro něj není jednoduchá situace. I tu jste spolu probírali?
Rodina je pro něj vším, vypráví o ní pořád. Ale mají to hodně náročné. Sebere se, odletí na soustředění a závody, je půl roku bez rodiny. Vždyť jen v Evropě bývá tak čtyři měsíce do roka. I to je jeden z důvodů, proč opouští dráhu. Neodchází proto, že by už na ní nechtěl běhat.
Proč tedy ještě?
Tlak médií i všech je už pro něj příliš dlouhý a těžký. A on ví, že dokázal strašně moc, že dokázal takřka nemožné. Vyhrál toho tolik, že si může dovolit v klidu odejít.
Jistě, pětkou se s šampionáty na dráze rozloučí. Ale v budoucnu chce startovat v silničních bězích.
Miluje běhání natolik, že nemůže skončit úplně. Na silnici bude dělat to, co miluje, ale bez tlaku a s menší přípravou. Zaběhne si pro radost silniční závod na 10 kilometrů, jindy zase půlmaraton, pak maraton.
A nemohl by být jednou nejlepší i v maratonu?
Řekl mi: Není mým cílem běžet hodně rychlý maraton. Prostě chce ještě pár let běhat tak, aby se tím bavil.
Je až nepochopitelné, kolik lidí ho žádá o fotku, o selfie, o autogram. On se na každého usměje a nikomu neřekne: Ne, nemám čas.