Povodeň udeřila před 15 lety
Když zaprší, stoupající hladiny lidé sledují s obavami. Povodně z roku 2002 mají v živé paměti.
Zatopený statek Úpor mezi Obřístvím a Zálezlicemi na soutoku Vltavy a Labe v roce 2002. Přesně pět let poté, co povodně poničily Moravu, zasáhla velká voda Čechy. Foto: Michal Růžička,
e brzy nad ránem a hráz Metelského rybníka má trhliny. Vydatně prší, do rybníka přitéká i voda z dalších protržených nádrží nad ním. Hráz už dlouho nevydrží. Než se místní stačí rozhodnout, jestli ji bagrem prohrabat, protrhne se sama. Šestimetrová vlna smete vše. Zbourá třináct domů a valí se dál.
Nyní je to přesně 15 let, kdy se Metly, vesnička na Strakonicku, staly jedním ze symbolů ničivých povodní roku 2002.
„Tady stály krásné stromy. Tady měl soused stodolu,“ukazuje osmdesátiletý Josef uprostřed jmenované obce, kde teď stojí nové domy, hasičská zbrojnice i vydlážděné odtokové koryto. Lidé pod hrází rybníka si postavili své domovy celé znovu. Že to tu před patnácti lety vypadalo jako výjev z apokalypsy, už prakticky nic nepřipomíná.
Jak čas letí, je nejvíce vidět na dívce Lidušce Karlíkové, která se narodila sedmnáct dnů po povodni. Rodina dál bydlí v Metlích, dívka zná příběh o vyplavené vesnici jen z vyprávění. „Plaváčkovi“je nyní patnáct let a po prázdninách nastupuje do prvního ročníku ekonomické školy v Blatné.
„Liduška miluje koně. Jezdila parkúry, od května začala jezdit dostihové koně,“vypráví hrdě otec Karel Karlík a vzpomíná, jak se pro MF DNES s dcerou v zavinovačce fotil na hrázi protrženého rybníka. I po více než dekádě tu mají z povodní stále strach, hlavně ti, kdo žijí pod hrází. „Rybník je pořád nad námi a problém je, že v okolních polích jsou udělané meliorace. Když prší, rybník se naplní za tři hodiny,“vypráví Karlík.
Jeho jmenovec, starosta Metel Pavel Karlík, vysvětluje, že pro místní je situace i po letech složitá. „Máme obec opravenou, vše je nové a můžeme jen doufat, že hráz je opravena tak, že teď už vydrží. Že by lidé byli klidnější než dříve, si ale nemyslím,“popisuje starosta.
Z vody mají stále hrůzu
Podobná situace byla před patnácti lety i v Putimi na Písecku. Voda z rozvodněné Blanice tu zaplavila padesát domů a jeden člověk zemřel. Jenže o tři roky později tu povodeň udeřila znovu, následně v roce 2009 a naposledy vyzkoušela nervy lidí v roce 2013. „Je to úmorné. Pořád dokola opravujete, opravujete a nikam to nevede. Za dva roky to máte v baráku znova. Jenže chalupy tady jsou neprodejný, dobrovolně nikdo do domu, který je ob rok pod vodou, nepůjde,“krčí rameny jeden z místních obyvatel.
Pro představu: voda z řeky v místech, kde jí je běžně do pasu, v roce 2002 vystoupala do výšky téměř šesti metrů. I když se vyčistily a odtěžily nánosy písku z koryta, opravily mosty i jez, záplavy tu mohou přijít kdykoliv. Neexistuje způsob, jak vytopení domů přímo u vody zabránit, přiznávají vodohospodáři.
V jižních Čechách v roce 2002 povodně začaly. A to ve dvou vlnách. První přišla 7. až 9. srpna, když voda opadla a lidé začali uklízet škody, přišla druhá. Zaplaveny byly desítky obcí i měst, poškozen byl nejstarší most ve střední Evropě v Písku, zničeny byly Husinec, Veselí nad Lužnicí, Bechyně i České Budějovice.
Řeky se vylévaly z koryt a běsnící Vltava se hnala na Prahu. Její průtok byl stonásobně větší, než je obvyklé. Domovy museli opustit obyvatelé Malé Strany, Starého Města, Josefova, Karlína, Lahovic, části Smíchova nebo Holešovic.
„Situace je výtečná“
První sklepy voda v Praze zaplavila 9. srpna, ale skutečná katastrofa začala o tři dny později – v pondělí. Prahou protékalo pět tisíc metrů krychlových vody za sekundu, v srpnu je to jinak obvyklých padesát metrů krychlových. V noci z 13. na 14. srpna se hladina Vltavy zvedala rychlostí deset centimetrů za hodinu.
„Situace je nadmíru výtečná,“jsou slova tehdejšího primátora Igora Němce, na která zřejmě žádný Pražan nezapomene. Pronesl je v době, kdy už bylo několik čtvrtí zaplavených. Také jeho výzva, aby lidé co nejvíc využívali metro, zněla jako vtip – o pár hodin později byla velká část podzemní dráhy v centru a okolí zaplavená. V opuštěné stanici Florenc zůstaly na kolejích dvě celé soupravy vagonů, které však jezdí dodnes.
Živel nakonec pronikl do všech tří tras. Zničil osmnáct stanic, dvacet kilometrů kolejí a zanechal škody za sedm miliard.
Když muselo pětadvacet tisíc lidí v Karlíně začít opouštět svoje domovy, svítilo sluníčko a voda v ulicích zatím nebyla. Někteří proto evakuaci odmítali. „Hasiči je pak sbírali na člunech,“vzpomíná na zaplavenou metropoli David Straka z radnice Prahy 8, pod kterou Karlín spadá. Přitom ukazuje směrem ke sloupům nově zbudované povodňové stěny. „Je dimenzovaná na povodně z roku 2002. V tomhle místě byly asi čtyři metry vody,“dodává.
Během kritických dní se stal slavným bagrista na Karlově mostě. Ramenem stroje rozbíjel a z vody vytahoval velké předměty, aby památku neponičily. Karlův most se dokonce
Je to úmorné. Pořád dokola opravujete, opravujete a nikam to nevede.
při největším náporu vody, 14. srpna kolem druhé hodiny ranní, doslova roztřásl. V tu chvíli se totiž sešel nejsilnější proud Vltavy a Berounky. Trvalo to asi půl hodiny.
Vltava se nezadržitelně valila dál na sever. V Neratovicích vypláchla chemičku Spolana, z níž se do vody dostalo velké množství chemikálií. Na Mělnicku vytvořila zvláštní úkaz. Rozbouřená Vltava se slila s poněkud klidnějším Labem a vytvořila rozlehlé jezero. Zpětná povodňová vlna spláchla i vesnice, které Vltava přímo neohrožovala.
„Vlastně nás vyplavila vltavská voda, která přišla od Labe,“vzpomíná Marie Joachymstálová ze středočeské obce Kly. V domku nad návsí bydlí dosud. „A kam bychom šli?“ptá se.