Srpnové memento

Patří události okolo 21. srpna 1968 jen do učebnic dějepisu? Nemyslím si. Je třeba si je stále připomínat, protože jen díky podobným zkušenostem si uvědomíme, že demokracie je nejlepší způsob vlády a že svoboda není samozřejmost.

Když na přednášce ústavního práva narazím na federalizaci Československa ústavním zákonem číslo 143/1968 Sb., většinou mi to nedá a vkládám do svého povídání o normě, která možná předznamenala budoucí rozdělení státu o čtvrtletí později, i historické souvislosti roku 1968, co mu předcházelo a co následovalo včetně osobních zkušeností.

Studenti to vnímají většinou jako pouhý historický exkurz, jako je pro mě třeba rok 1918, 1938 či 1948. Patří však tyto události jen do učebnic dějepisu? Nemyslím si. Nicméně, zajímá se dnes o rok 1968 ještě někdo?

Tvrdé procitnutí

Srpnová agrese „spřátelených“armád pěti států Varšavské smlouvy, která se uskutečnila před 49 lety, znamenala mezník v životě a myšlení každého, kdo sovětskou okupaci nějak na vlastní kůži zažil a prožil.

21. srpen l968 znamenal konec pokusu o jistou změnu tehdejšího totalitního komunistického režimu, konec na svou dobu a historicky dané geopolitické podmínky nesporně vysoce pozitivního úsilí, v němž se spojili lidé různého politického přesvědčení i různých profesních skupin při snaze o lidštější a demokratičtější způsob uspořádání života československé společnosti.

Na ono svobodnější „nadechnutí se“, možnost vyslovit i odlišný názor, na fronty na Reportéra či Literární listy, kde se psalo skutečně jinak, svobodněji, vzpomínají asi všichni. O to horší pak bylo tvrdé procitnutí!

Dvě strany barikády

Časné ranní hodiny oné škaredé středy představovaly pro většinu z nás šok, ale přesto to bylo vlastně před těmi 49 roky v podstatě jednoduché.

Na jedné straně stály okupační tanky a proti nim, na straně druhé, mnohde nejenom pomyslné barikády, jsme byli my. Skoro l5 milionů občanů tehdejšího Československa, kteří jsme se až na nečetné výjimky jednoznačně postavili za naše možná vůbec poprvé takto vnímané státní představitele v čele s tehdy velmi populárním Alexandrem Dubčekem.

Proti masivní síle tanků, samopalů a kulometů! Leckde se do lidí střílelo, byli i mrtví. Pamětní deska v podobě tankového pásu na zdi liberecké radnice již sedmadvacet let připomíná ty, kteří přinesli oběť nejvyšší, a tehdy jsme si mysleli, že nezemřeli zbytečně.

O rok později přišel opět 21. srpen a zase se uskutečnila shromáždění tisíců lidí na náměstích, volalo se po pokračování polednové politiky a demokratizaci veřejného života, proti obnovované cenzuře a za svobodu slova, ale proti nim, na rozdíl od srpna roku 1968, už nestály cizí nepřátelské jednotky ve vybledlých rubaškách, ale pravidelné útvary „našeho“SNB a lidových milicí!

Češi proti Čechům

Teď tady stáli Češi proti Čechům, i když loni ještě možná společně hrozili pěstmi sovětským okupantům. Padaly rány obušky, na lidi byly házeny slzné granáty, oči slzely a strach u mnohých rychle přerůstal v nenávist. Začala svou praktickou ukázkou „normalizace“života v reálně socialistickém Československu.

Dočasná jednota občanů země ze srpna l968 byla rozbita, společnost se velmi rychle rozdělila na ty jediné pravé pravověrné či přizpůsobení schopné a na ty druhé.

Statisíce lidí byly postiženy důsledky tzv. normalizace, především ztrátou zaměstnání, a nejen oni, ale i jejich rodiny a třeba v té době ještě nenarozené děti, které pak často nemohly studovat pro „viny“svých rodičů. Zajímá to však dnes ještě někoho?

Pozor na stejné chyby

Události ze srpna 1968, ale ještě spíše ty ze srpna 1969 nám každoročně stále znovu a znovu připomínají, že demokracie je přes všechny peripetie, problémy a občasné „blbé nálady“ten objektivně nejlepší způsob vlády.

A svobodu, které si nejvíc vážíme tehdy, když ji nemáme, nemůžeme asi nikdy považovat za úplnou samozřejmost.

Přijít o ni můžeme jen svým vlastním přičiněním! Jako po roce 1969. To asi představuje ono memento, které stále platí a mělo by nás zajímat v každé době!

Jakákoliv prožitá zkušenost je jen obtížně přenositelná, přesto bychom se o to měli pokoušet, abychom už nikdy nemuseli prožít něco tak hrozného.

Jakákoliv prožitá zkušenost je jen obtížně přenositelná, přesto bychom se o to měli pokoušet, abychom už nikdy nemuseli prožít něco tak hrozného.