Vám nepodřízli krk
je číslo, za nímž najdete její jméno na žebříčku WTA. Hodně bodů ale obhajuje na podzim, kdy jí hrozí pád. pokračování z protější strany
Jak jste sledoval její úsilí?
Bylo neskutečné, jak věřila, že se vrátí. Nepochybovala. Po takovém poranění můžete reagovat různě. Jsou lidé, kteří se sesypou, protože se jim zhroutí svět, jde jim o živobytí. Je strašně těžké namotivovat je, aby spolupracovali. Někdo taky neposlouchá, ale to je jeho věc. I ten, kdo chce spolupracovat, musí najít chuť a sílu, aby dělal, co má. Musí mi důvěřovat. Jedině v tom případě se může povést to, co svedla Petra.
Jste lékař, pracujete s fakty, vědeckými poznatky. Nepodivujete se ale někdy jevům vznášejícím se mezi nebem a zemí?
Klíčová je operace, která činí tak padesát procent úspěchu. Následná péče, díky níž se v mnoha případech dá dosáhnout výborných výsledků, přispívá asi třiceti procenty. A když Petra přidala zbývajících dvacet procent, svou vůli a práci, vypadá to jako pohádka.
Nastoupila už v květnu v Paříži, ale nejvíc si přála stihnout milovaný Wimbledon. Co znamenal v jejím příběhu?
ročníků US Open už má za sebou. Teď se chystá na desátý. V New Yorku dosud nepřekročila čtvrtfinále.
stanic BBC či CNN. Vaše jméno letělo sociálními sítěmi. Jak vám bylo před kamerami, v ohnisku zájmu světových médií?
Po půlročním stresu jsem to vnímal jako uvolnění. Co jsme měli udělat, to jsme splnili. Myslím si, že na jedničku. Přitom jsem poznal, že tenis je strašně namáhavý sport.
V čem?
Běžný člověk čte v novinách, že Kvitová někde postoupila, Siniaková jinde vypadla, Šafářová někoho porazila. V Londýně jsme zblízka viděli, jak uzoučká linie je mezi vítězstvím a prohrou. Jak strašně těžké je prodrat se do špičky. Tenis teď sleduju mnohem víc, odhaluju jeho náročnost. Smekám před každým, kdo se dostal na úroveň, na které naše holky jsou.
Chystáte se třeba v budoucnu navštívit víc akcí WTA Tour?
Tenis mě vždycky zajímal. Ale nemám moc času. Kdybych vyrazil na nějaký turnaj, okrádal bych rodinu. Radši budu doma, radši budu pracovat na své vlastní fyzické kondici. Jsem ze sportovní rodiny, moje sestra závodila na olympiádě v alpském lyžování. Sám jsem závodně lyžoval, než jsem šel na vysokou. Pořád potřebuju nějak získat nějaký adrenalin z pohybu.
V oboru jste způsobil pozdvižení. Řada kolegů žasla, že Kvitová pět měsíců po takovém úrazu nastoupila na Roland Garros, že?
Žasli, neboť vědí, co následuje po zákroku. Umíme rány ošetřit. Jenže nikde není záruka, že se všechno bude vyvíjet dobře. Jak už jsem říkal, je pětiprocentní nebezpečí, že praskne šlacha. Petra jich měla sešitých sedm. Podobných úskalí bylo víc. A jakmile by se vyskytla jedna komplikace, už nikdy by ruka nemusela fungovat normálně.
Jaká reakce člověka z branže vás nejvíc potěšila?
Ohlasů bylo hodně. Petřin případ prošel médii. Když o podobném zranění slyším, taky se o něj profesně zajímám. Krásně reagoval jeden kolega z Belgie, s nímž se znám hodně dlouho. Potkali jsme se asi před dvěma týdny. Vyptával se, ukázal jsem mu fotku a on s nespisovným výrazem povídá: „Ty bláho, to není možný!“V zásadě víc nemusel říkat. Ptal se na detaily a vypadlo z něj akorát: „To je úžasný.“
Zvažujete nějakou publikaci Petřina případu?
let jí bylo v březnu. Už dříve pravila, že by si ráda zahrála na olympiádě v Tokiu 2020. Loni v Riu získala bronz. Chystáme se vše nějak zpracovat. To poranění není časté, běžně se nestává běžným lidem, natož špičkovým sportovcům. Přihodí se jedině při útoku nožem. Noční město, přepadení, ostří na krku. V takové pozornosti a stresu tomu člověk dá víc. V lecčems jsme se poučili. Ve spolupráci s magistrou Kukačkovou a profesorem Thomasem, kteří významně přispěli v rehabilitační fázi, chceme informace předat dál.
Znamenalo pro vás angažmá při záchraně této tenisové kariéry nějaké profesní obohacení?
Tak je to vždy. Ač mám za sebou přes osm tisíc operací, každý týden se naučím něco nového. Další varianty toho, co už znáte. Detaily. Na nich záleží. Maličkosti dělají rozdíl.
Petra ještě ve Wimbledonu postrádala cit v některých prstech. Nemohla úplně ohnout ukazovák, zatnout pěst. Jaký je vlastně její aktuální stav?
Od Londýna jsem ji neviděl. Časový odstup kontrol se zvětšuje. Potkáme se po US Open, abych měl srovnání. Změny jdou pomalinku. Věřím, že budou pokračovat, po Wimbledonu znovu navštívila profesora Thomase v Grenoblu. Hraje, jizvy vyzrávají a uvolňují se. Uvidíme, kdy se proces zastaví.
Wimbledon byl pro Petru metou, viděla ho na konci léčebného procesu. Druhý den po operaci tvrdila, že si chce v Londýně zahrát.
Jaké jsou vyhlídky?
Od začátku jsem říkal, že nějaká stopa zůstane. Minimálně jizvy a omezení aktivního pohybu, oslabení svalové síly. Proto Petra zatím nemůže udělat své vítězné gesto. Tělo hojí jizvami. V jejím případě se vytvořily mezi dvěma konci šlach, my chirurgové konce nastavíme tak, aby se mohly spojit. Tělo nerozlišuje, jestli hojí kůži, podkoží či šlachu. Vše slepí dohromady. Rehabilitační proces ovlivňuje tvar jizvy, zajišťuje, aby tkáně po sobě zase klouzaly a pracovaly, jak mají. Ale vždy po tom zranění něco zůstane.
Takže Kvitová i nyní na kurtu zápolí s obtížemi?
Je to, jako byste pracoval proti zatažené ruční brzdě. V ideálním případě je šlacha hladká struktura, jež volně klouže. Najednou je slepená s okolím, má trošku větší odpor.
Může také běžný pacient při podobném úrazu dosáhnout podobných výsledků jako tenisová hvězda?
Systém není ideální. Obyčejný člověk má nárok na deset rehabilitačních procedur a tím to končí. Jedenáctou návštěvu u fyzioterapeuta už mu nikdo nezaplatí. Přitom je jich potřeba mnohem víc. S paní Kukačkovou, prezidentkou Společnosti rehabilitace ruky, některé pojišťovny nepodepsaly smlouvu. Ani chirurgie není na dostatečné úrovni. Leckde se nervy zašijí až šest týdnů po šlachách. Jinde se šlacha zašije a na šest týdnů se zasádruje. No a pak jsou pacienti, kteří nás neposlouchají. A dopadá to s nimi mnohem hůř než s Petrou Kvitovou.