CHODIT NA HOUBY JE PRÝ NA HOUBY

Jsou věci, které slušný muž po dámě nemůže chtít. Například její opravdovou váhu, PIN ke kartě nebo ukázat některá ukrytá a tajná místečka. Především ta houbařská.

Tajná místečka muže zajímají! Pravda, zhruba do sedmnácti řeší, „zda rostou“, spíš ve výstřizích spolužaček, v dospělém věku však jejich zrak s nemalým potěšením zabloudí po mechových zákoutích a prošmejdí se zalíbením i zelený porost.

Někteří muži se dokonce netají s tím, že co se plodnic týče, dávají jednoznačně přednost těm lesním. Rajcovní nožka pravého hřibu je přivádí k extázi. Nevadí jim ani jakoby mírně chlupatá noha křemenáče či kozáka. Nehnusí se jim slizký klouzek, před kloboukem bedly velké rádi smeknou klobouk svůj. Propadli totiž doživotní vášni k houbaření.

V létě a na podzim se české lesy hemží tisícovkami urputných sběračů. Tu a tam při troše štěstí mezi nimi můžeme zahlédnout i k smrti vyděšenou houbu. Srnám, jakož i ostatní lesní zvěři nezbývá než se za potravou vydat do lidských obydlí, respektive na jejich zahrady. Nemusí se bát. Latifundie zejí prázdnotou. Jejich majitelé totiž s nábožným leskem v očích lezou po čtyřech kamsi do mlází. Lesy v ranních hodinách o víkendech připomínají výprodejové dny velkých obchodních domů. S tím rozdílem, že v lese se s plnými košíky spěchá k autům a domovům, nikoliv ke kasám. Jestli platí, že houby jsou maso chudých, odvážejí si někteří jedinci v kufrech svých automobilů půlku prasete. A králíka k tomu. V bio kvalitě! K čemu tolik hub? Nestačilo by pár kousků? Tak by se mohl ptát jen někdo, kdo neví, co je to závislost. Nejde jen o všechny ty houbové řízky, bramboračky s malinkatými hříbky, hovězí maso na houbách, kulajdy a míchanice s vajíčky. O tu vůni, co prostoupí dům, když zlatavé klobouky bedel berou olejovou lázeň na pánvičce. Jde o ten proces. O hltání zeleně, oči přilepené k zemi, ať se děje, co se děje. O ten pocit, kdy při každém mrknutí až do usnutí vidíte před sebou hříbka. O opojný

pocit štěstí, když zahlédnete hnědou hlavu zdravého fešáka. Předně jde o ticho lesa, až pak o řev žaludku. Jde o lásku.

ZÁLUDNÁ OBRANA

Hledání čehokoliv v lese zní tak zdravě! Člověk se projde na čerstvém vzduchu, to je přece jednoznačný přínos. Navíc nemá pocit promarněného času, jelikož rodinu jaksi mimochodem při procházce zásobí stravou na zimu. Zdánlivě neexistuje jediný důvod, který by nás závisláky mohl zastavit. Ale jeden tady přece je a měl by nás aspoň přibrzdit.

Jako bezbožní barbaři prý pleníme lesy. I kdyby výtrusnice zvýšily výkon na sto padesát procent, stále nestíhají. Jejich snahy jsou denně pošlapány desítkami nohou v pevné obuvi. Opravdoví mykologové a znalci lesních zákonů zvedají varovně prst. Nekončící nálety podle nich houbovou výtěžnost výrazně snižují. Jsou místa, kde houby cvrnkly do klobouku, chytly se navzájem za nohy a prostě se vytratily. A za to prý můžeme my – milovníci přírody a jídla. To je ovšem informace na houby.

Můj oblíbený les (ani to nezkoušejte, jeho umístění neprozradím ani za nic!) nasadil letos obzvláště záludnou obranu proti nájezdníkům. Oproti předchozím letům se přímo ozbrojil. Pro boj přírody proti člověku zvolil překvapivé zbraně – smradlavky neboli hadovky smrduté. Co půl metru tam proti nepřátelům trčí jako kůly. Jako velmi smradlavé a poněkud nemravné kůly. Celkem chápu, jak vznikl latinský název této houby, Phallus impudicus neboli pyj nestoudný.

Zrovna před pár dny jsem jednu z hadovek přehlédla, přiblížila se příliš blízko a vyplašila hejno masařek, které na smradlavce hodují s překvapivou a poněkud nechutnou chutí. Může-li tedy být chuť nechutná. Lekla jsem se rozhněvaného hejna a následné smradové vlny natolik, že jsem se málem… taky smrděla.

Dočetla jsem se, že jistý mykolog ze smrdutek připravuje kulajdu. Trochu ho podezírám, že tuto zprávu vypustil jako žert a teď se v lese válí smíchy, když se k němu blíží houbař obalený puchem a masařkami.

NAJÍT BABIČKU!

Jak vidno, v lese na nás čekají mnohá protivenství. Na to, co je podle něj na houbaření nejtěžší, jsem se zeptala svého nejoblíbenějšího amatérského mykologa – dědy. Měl jasno překvapivě rychle. „To vím náhodou naprosto přesně!“pronese s vážnou tváří a mírně se ke mně nakloní. Vypadá to, že mi bude sděleno zásadní rodinné tajemství. Visím mu proto na rtech. „Najít babičku!“přizná se děda. „Hodinu hledám houby a pak dvě babičku.“

Musím se babičky zastat. Orientace v lese je náhodou velice těžká disciplína! Jeníček a Mařenka, známí požírači cizího perníku, to jistě potvrdí.

Sama jsem se v lese ztratila nesčetněkrát. Výhoda houbařského