Nákaza českým Rumunskem
O Češích, kterým učaroval Banát. Krajanům do Rumunska přivezli letní festival.
Václav Marek se před vraty svého domu opírá o hůlku. Bedlivým zrakem strážce pokladu sleduje okolí. Po prašné cestě sem a tam proudí lidé. V Eibentálu, jedné ze šesti českých vesnic v odlehlém rumunském Banátu, vrcholí festival. Osmdesátiletý senior je už z několikáté generace krajanů, kteří se v hornatém místě usadili před 190 lety.
„Měl jsem dobrou manželku, ale ta mi před pěti lety zemřela na rakovinu. Dvě dcery se odstěhovaly do Česka a žijí s rodinami v České Lípě. Jen ta třetí, nejstarší, zůstala a stará se o mě. Každý den mi nosí jídlo,“referuje bývalý horník.
Čtyřicet let se dřel v nedalekých antracitových dolech. „Pracovali jsme v hloubce sto padesát metrů. Mám ale nejvyšší důchod ve vsi,“libuje si senior ryzí češtinou.
Občas se u něj zastaví některá z vnuček, které přijely z Česka na festival. Počet účastníků se letos přehoupl hodně přes tisícovku. Václav Marek půjčil organizátorům nevelký pozemek před domem, na němž teď stojí čtyři plastové suché záchodky. Z blízké hospody U Medvěda sem doléhá hudba. Obvykle senior velkou část dne sleduje televizi, ale dění před domem mu ji dokáže nahradit.
Spolehlivý filtr
Nejjižnější hornatá část Banátu u Dunaje, který rozděluje Rumunsko se Srbskem, byla až do roku 1823 coby rakouská hraniční provincie liduprázdnou divočinou. Čeští vystěhovalci, kteří sem tehdy přišli s vidinou zaslíbené země, se tu zabydleli s vypětím sil.
„Pracovitost zdejších krajanů mě vždy fascinovala. Stejně jako jejich pohostinnost a krásná čeština, kterou si udrželi. Pořádají posvícení, masopust, zabijačku v té podobě jakou měli před staletími,“říká René Kubášek, který pracoval pět let v Rumunsku v diplomatických službách. A jeden z těch, co Banátu navždy propadli. S rodinou se sem teď vrací každý rok.
Banát ale není pro každého. Vábí lidi, co hledají autenticitu místa, divokou přírodu. Ty, které nevykolejí přeskromné podmínky, sporadicky fungující mobilní signál ani nekonečná tisícikilometrová cesta. Je to spolehlivý filtr.
Zbylo už jen 17 dětí
Jedenapadesátiletý učitel Vladimír Kovář přijel do Eibentálu před dvěma roky učit potomky krajanů češtinu. Další dva mu ještě zbývají. Momentálně vartuje před kulturním domem a snaží se festivalovým návštěvníkům prodat plátěné tašky. Z výtěžku pořídí pro děti kolečkové brusle a pálky. Jeho vyřídilce žádný kolemjdoucí neunikne.
„Vždycky jsem chtěl být podomním prodavačem,“směje se chlapík pocházející z Ostravska, kde učil. Zdejší zaměstnání mu hradí ministerstvo školství z projektu uchování českého kulturního dědictví.
Učitel vede skupinu zájemců na prohlídku místní školy. Asi před deseti lety se z evropských peněz přistavělo patro. Paradoxně v době, kdy po uzavření antracitových dolů v roce 2007 začalo ubývat dětí. Zmizela hlavní pracovní příležitost a lidé odtud odcházeli ještě víc než dřív. „Dnes chodí do školy už jen 17 dětí,“podotýká kantor, který v Eibentálu působí se třemi rumunskými učiteli.
„V mých hodinách neřešíme podmět nebo přísudek ani tvrdé nebo měkké i. Nepoužívám učebnice, spíš obrázky. Pexeso a tak. Jde o to, aby se žáci domluvili vedle rumunštiny i česky. Některé i doučuju, ale výhradně na neutrální půdě, v hospodě U Medvěda. Doma by mě rodiče žáků hned opili nebo překrmili,“připomíná archaický kredit své profese na vsi otec čtyř dětí.
Že pravopis není silnou stránkou krajanů, prozrazují i náhrobky na hřbitově, kam pozůstalí šplhají do strmého kopce. Dočteme se, kdo kde otpočívá a komu Bože dei pokoi.
Pár Pražáků na bytě
Organizátoři festivalu jsou mladí muži „s příběhem“. Štěpánu Slanému před lety v České Lípě padla do oka hezká dívka. Shodou náhod vnučka pana Marka z úvodu textu, jejíž matka se vdala do Česka. V roce 2007 přijel Štěpán do Eibentálu na běžnou rodinnou návštěvu. Vrátil se nadšený. S dvěma kamarády tam koupili domek a postupně ho proměnili v hospodu U Medvěda, současnou základnu festivalu.
Letos poprvé se povedlo dopravit na festival lidi vlakem. Rekordních 18 vagonů půlkilometrové soupravy dorazilo po nekonečných dvaceti hodinách do městečka Oršava. Odtud to je po Dunaji nebo autobusem už jen kousek.
Zatímco kapely hrají u stanového městečka notný kus za vsí, v kulturním domě vedle školy běží filmy a přednášky. Program má v režii Jiří Řehák, gymnaziální profesor z Teplic, který o sobě s nadsázkou tvrdí, že nesnáší lidi. Při svých cestách po rumunských horách prý se ženou Banát léta záměrně vynechávali. Kvůli českým turistům. Jediná návštěva před deseti lety vše změnila. Od té doby sem každý rok vozí na šedesátku svých studentů. Někteří z nich se Banátem také „nakazili“a vracejí se.
„Jako příznivec šetrné turistiky jsem měl dřív pochybnosti, jestli festival dělat v tak masovém měřítku. Ale i díky téhle akci si krajané něco vydělají,“podotýká samorost v slaměném klobouku, který v Teplicích vyučuje filozofii, psychologii a dějepis.
Sezonní turistika krajanům pomáhá přežít. Banát, kde nyní sídlí kolem tisícovky Čechů, navštíví kolem pěti tisíc turistů ročně. Krajané jim prodávají domácí produkty, med, marmeládu, sýry či domácí pálenku. Podle Ivo Dokoupila z Člověka v tísni se hostitelé teprve učí poskytovat služby.
„Jsou chudí, ale strašně pohostinní, takže babičky měly bariéru brát od turistů za jídlo či nocleh peníze. Vždycky jim říkáme, že je sice dobré mít dvě krávy, ale také se hodí občas pár Pražáků na bytě,“říká Dokoupil.
Je neděle, muzikanti balí nástroje a autobusy svážejí festivalové hosty na vlak do Oršavy. Učitel Kovář jim mává na rozloučenou. Už teď ví, že se mu bude za dva roky z Eibentálu těžko odcházet. A má nápad, jak české vesnice zachovat i pro budoucí generace. „Přibývá tu opuštěných chalup. Němečtí senioři kupují letní byty ve Španělsku. Ti chudší z Česka by mohli mít letní základnu v Banátu.“