Sandžak – spící balkánská nálož
Oblast s převahou muslimů rozdělená mezi Srbsko a Černou Horu chce být uznána jako území, jež by mohlo mít nárok na dotace EU. Avšak kromě muslimů si to ostatní komunity až tak nepřejí.
Tohle území už bylo mnohokrát v minulosti ohniskem velkých sporů. V polovině 15. století padlo do rukou osmanské říše převážně na úkor Srbů a postupem staletí se stalo koridorem spojujícím muslimské oblasti Bosny se zbytkem říše. Dnes je pás území mezi Kosovem a Bosnou rozdělen hranicí Srbsko – Černá Hora.
A letos se o něm zase začalo hodně psát. Poté co jeho obyvatelé dali dohromady petici požadující vytvoření přeshraničního regionu.
Motivace k jeho vzniku je podle organizátorů petice ryze ekonomická. „Jeho vytvoření by umožnilo obcím v Sandžaku žádat o dotace z fondů EU, které by ohromně pomohly oživení oblasti,“zdůvodnili žádost.
Vzor se našel u Rýna
„Například hraniční města v Belgii, Německu a Nizozemsku byla rovněž chudá, než vytvořila euroregion Máza–Rýn,“argumentoval v rozhovoru pro zpravodajský server Balkan Insight Zaim Celebič, jeden z iniciátorů projektu.
Dušan Janjič z balkánského Fóra pro etnické vztahy projekt považuje za smysluplný – ale jen pokud by se na něm podílely všechny komunity žijící v Sandžaku.
„Je to dobrý nápad, ale nesmí jít jenom o muslimský projekt. Zde žijící Srbové na jedné straně hranice a Černohorci na straně druhé se však se Sandžakem nijak neztotožňují,“ řekl Janjič balkánské agentuře BIRN. „A s tím může být potíž. Nedá se přehlédnout zájem o Sandžak, který má Turecko. Region má své místo v takzvaném neo-otomanském projektu zaměřeném na posílení tureckého vlivu v Evropě, což je oficiální politika Ankary,“dodal.
Neoficiální „metropolí“Sandžaku je město Novi Pazar na srbské straně se zhruba 50 000 obyvateli. Zde má projekt značnou podporu. Mimochodem, z historických důvodů (za otomanské říše bylo pochopitelně protežováno muslimské obyvatelstvo) v sandžackých městech převládají muslimové, zatímco v hornatých venkovských oblastech nad nimi žije velká část zdejších Srbů a Černohorců.
Hlavně média v Bělehradu přitom často popisují Sandžak a Novi Pazar jako líheň islámských radikálů v zemi. Koneckonců islamista, který v roce 2011 zaútočil samopalem na americkou ambasádu v bosenské metropoli Sarajevu, pocházel právě odtud. A do Sýrie se odtud vydalo bojovat několik desítek
bojovníků. Za zmínku přitom stojí, že při válkách o „jugoslávské dědictví“v 90. letech minulého století tu byl celkem klid. Podle mnohých proto, že pro Srby a Černohorce, kteří ještě v té době tvořili jeden státní celek, bylo toto místo mezi oběma republikami klíčovou spojnicí, kde si klid uhlídali.
Místní muslimové odtud přesto odcházeli bojovat do Bosny – a naopak z ní sem během války přibyly tisíce uprchlíků, kteří tu v mnoha případech zůstali dodnes.
„Mnoho lidí se tu dnes dívá spíše směrem k Sarajevu či Istanbulu než k Bělehradu,“komentoval situaci zpravodajský server Politico.com.
Nechtějí muslimové víc?
Velká část obyvatel Sandžaku se cítí být opomíjena úřady v Bělehradu. A pozorovatelé se shodují, že národnostní napětí se v poslední době zvýšilo hlavně kvůli ekonomické situaci.
„Teď tu není skoro žádná práce. Až na jednu jsou všechny továrny, které tu kdysi byly, zavřené,“citoval server Politico.com místního obyvatele Hrmaka Cemala, který žije v dalším z větších sandžackých měst, Sjenici.
Podle něj však většina zdejších muslimů nyní nijak neusiluje o odtržení od Srbska a v sousedských vztazích s místními Srby nejsou problémy. „Za balkánských válek se nás Slobodan Miloševič snažil rozdělit, ale tady se mu to nepodařilo. Žijeme tu v klidu,“říká Cemal.
Zřejmý neklid tu však byl zrovna nedávno. Vyvolaly ho akce, jimiž někteří zdejší muslimové oslavili 100. výročí takzvané Sjenické deklarace. Ta v roce 1917 požadovala připojení Sandžaku k Bosně – „protože k ní historicky patří“– anebo autonomii vůči Srbsku.
I tato akce přispěla k tomu, že projekt euroregionu místní Srbové, Černohorci a další nemuslimské komunity zatím většinou odmítají. „Bez jejich souhlasu by však iniciativa na jeho vytvoření mohla způsobit více škody než užitku,“varoval politolog Janjič.