Marxismus: droga, iluze a násilí

Před 150 lety, roku 1867, vydal Karel Marx svůj Kapitál. Marxisté věří, že jejich učení je vědeckou analýzou dějin, kritikou kapitalismu a mapou, která lidstvu ukazuje cestu ke komunismu, do pozemského ráje sociální spravedlnosti a blahobytu.

Ve skutečnosti je marxismus neúspěšným sekulárním náboženstvím a sbírkou pouček a nepodložených tvrzení, která trivializují komplikované problémy. Je to ideologický systém, který se falešně vydává za vědu navzdory tomu, že vždy a katastrofálně prohrává, kdykoli přijde do styku s empirickou realitou. A přesto má a vždy asi i bude mít oddané věřící, kteří se hrdě řídí zásadou všech fanatiků: „Věřím, protože je to absurdní.“

Pilulka Murti-Bing

Pravou podstatu marxismu nejlépe ukázal Stanisław Ignacy Witkiewicz, polský dramatik a filozof, který v roce 1932 vydal prorockou knihu pod názvem Nienasycenie (Nenasytnost). Čtenář v ní najde geopolitické teorie, úvahy o Leibnitzovi a Husserlovi a pasáže plné těžko stravitelných erotických scén. Mezi hlavními postavami jsou dekadentní umělci, intelektuálové, důstojníci a aristokraté, kteří se utápějí v nekonečných debatách a perverzích všeho druhu. Přečíst Nienasycenie vyžaduje trpělivost.

Přesto je tahle kniha zásadně důležitá pro pochopení intelektuální atmosféry 20. století. Obsahuje totiž pasáž, kterou do povědomí západních čtenářů přinesl Czesław Miłosz. Jmenuje se „Pilulka Murti-Bing“. Witkiewiczovi dekadentní hrdinové se dozvídají, že odkudsi z dalekého východu k nim pochoduje obrovská armáda, která před sebou drtí všechno. Kromě fyzických zbraní má ještě další instrument, který ji dělá neporazitelnou: je to droga jménem Murti-Bing. Než území zaberou vojáci, přicházejí tam pouliční prodavači, kteří tuhle pilulku místním nabízejí. Odvážlivci, kteří ji vyzkoušejí, nadšeně přátelům hlásí, že jim od základu změnila život. I nihilisté a cynici pod vlivem Murti-Bing pochopí, co musí pro lidstvo vykonat a k jakému cíli mají společnost vést. Ti, kdo přijmou učení Murti-Bing, jsou sice v menšině, ale na rozdíl od ostatních věří, že svým úsilím posunují dějiny k dobrému cíli. Pro armádu, která se na Evropu valí z východních stepí, tak vytvářejí ideální pátou kolonu.

Když dojde na použití zbraní, válka o hodnoty už skončila vítězstvím východní ideologie. Vojenský triumf východní armády je jen důsledkem a potvrzením intelektuální dominance murti-bingismu.

Nienasycenie to doslova neříká, ale murti-bingismus je pokus osvětlit podstatu marxismu-leninismu a i Miłosz to tak chápe. Witkiewicz neměl o sovětské realitě a ideologii žádné iluze, což dokázal svým posledním činem. Když se 17. září 1939 dozvěděl, že se Rudá armáda spojila s nacistickým Německem a zaútočila na Polsko, vzal si hned druhý den život.

Marxismus nenabízí seriózní vědeckou analýzu ekonomicko-politických aspektů dějin. Je to forma pokleslé víry, která má pro složité aspekty lidského chování jednoduchá a mylná vysvětlení.

Tajnou policii nezajímal

Akcent marxismu na univerzálně platné hodnoty — nezřídka opsané z křesťanství — ho přesto zakotvil v myslích lidí různých sociálních a ekonomických vrstev. Student plazmové fyziky a básník na platformě marxismu nachází pocit sounáležitosti s ocelářským dělníkem nebo řidičem autobusu. Společně zažívají pocit štěstí, že jsou na správné straně dějinné barikády. Mají též pocit nadřazenosti nad ostatními, protože (jak píše Milan Kundera v předmluvě k románu Žert) je těší víra, že jsou blízko u „volantu dějin“. V kombinaci s ozbrojenou mocí Rudé armády se marxismus stal dominantní silou druhé poloviny 20. století.

Tak to viděl Miłosz, když se v roce 1953 z exilu díval na země sovětského bloku. Mohl jen konstatovat, že „vize Witkiewicze se naplňuje do nejmenších detailů ve velké části Evropy“. V zóně, kterou si pro sebe uzurpoval Stalin, píše Miłosz, musí „člověk buď zemřít (fyzicky nebo duchovně), nebo se musí znovu narodit v souladu s předepsanou metodou, tedy požitím pilulky Murti-Bing“.Tohle platilo nejen v stalinských 50. letech, ale i později do pádu Berlínské zdi. Z textu Karla Marxe se stala doktrína, která dává marxistům iluzi, že oni jediní chápou svět a jeho zákony.

Marx by byl překvapen, kdyby se

Na náboženství sovětského totalitního systému marxismus povýšil až V. I. Lenin. Povedlo se mu to pomocí poprav a jiných forem násilí.

dozvěděl, jak hlubokou stopu za sebou v dějinách zanechal. Když v roce 1867 vydal Kapitál, měl to být první z plánovaných šesti svazků, v nichž chtěl demonstrovat, jak a proč musí kapitalismus zničit sebe sama a kterým směrem se lidské dějiny budou potom ubírat na cestě ke komunismu. Autor doufal, že se z jeho celoživotního díla stane „bible dělnické třídy“. I když ale jeho přítel a mecenáš Bedřich Engels knihu propagoval ze všech sil, nebyl o ni zájem. Britský revolucionář, který ji dostal darem, řekl, že má pocit, jako by mu někdo věnoval slona; nevěděl, co s tou bichlí dělat. Byla plná rádoby hegelovských abstrakcí a nezáživných statistik, jejichž funkce je pro Marxův argument často nejasná. Nikdy jsem nepotkal člověka, který by mohl upřímně prohlásit, že přečetl Kapitál od začátku do konce.

Navzdory mnoha slibům Marx až do své smrti o šestnáct let později nevydal nic. A co bylo ještě bolestnější: za jeho života jen málokdo knize věnoval pozornost. Engels pracoval ve prospěch Marxova odkazu i po roce 1883. Z poznámek v pozůstalosti svého přítele dal do tisku druhý a třetí svazek Kapitálu, ale oba narazily na stejný nezájem veřejnosti jako svazek první. Dokonce ani Bismarckova tajná policie se nenamáhala knihu zakázat. Připadala jí bezvýznamná.

Jestliže Kapitál nenašel čtenáře a zapadl, „marxismus“začal být po Marxově smrti úspěšný. Zasloužil se o to především Engels, který nejprve vymyslel nové a srozumitelné kategorie jako „historický materialismus“nebo „dialektický materialismus“a jejich definice. Dokázal též Marxovy základní principy shrnout do pouček, kterým každý mohl rozumět. A těm všem tvrzením se začalo říkat „marxismus“. Engels věřil, že je to věda, která objektivně popisuje to, co se stane stejně tak nevyhnutelně, jako jsou nevyhnutelné Darwinovy zákony.

Export na tancích

Díky hrdinskému úsilí Engelsovu se marxismus stal pojmem, k němuž se postupně přihlásila řada progresivních politiků. Na náboženství sovětského totalitního systému ho ale povýšil až Vladimír Iljič Lenin. Povedlo se mu to ne díky správnosti Marxových myšlenek, ale pomocí poprav a jiných forem násilí. V tom ho ještě předčil Josif Stalin, který marxismus-leninismus navíc exportoval pomocí tanků, tajné policie, masového teroru a koncentračních táborů do politických systémů a myslí milionů lidí v zemích východní Evropy a Asie.

Základním článkem marxistické doktríny je víra, že kapitalismus nelze reformovat a jeho kolaps je proto nevyhnutelný. Přesně opak se ukázal být pravdou. Už ke konci 19. století začaly vznikat odborové organizace, které umožnily dříve bezbranným zaměstnancům s majiteli vyjednávat z pozice partnera. Zároveň se v Evropě rozšiřovalo volební právo, což umožnilo vznik politických stran, které legislativní cestou a bez revolučních zmatků a násilí pracovaly ve prospěch zlepšení životních podmínek dělníků.

Propast mezi kapitalistickými státy a blokem marxistických ekonomik v poválečné Evropě byla nepřehlédnutelná už od poloviny padesátých let. Pak už jen nezadržitelně rostla až do kolapsu sovětsko-marxistického systému. Sociální pojištění zaměstnanců je dnes masově investováno v akciích a cenných papírech ve většině západních společností. Výsledkem je, že pracující všech typů a platových kategorií mají osobní zájem na ekonomické a politické stabilitě kapitalistických demokracií. S myšlenkou na revoluci si dnes pohrávají jen nudící se děti boháčů.

Historie učí, že každý pokus aplikovat marxistickou doktrínu na konkrétní lidskou společnost může mít jeden ze dvou konců. Buď se takový stát zevnitř postupně vyprazdňuje, protože z něj houfně odchází každý, kdo může, nebo se z něj stane zadrátovaný kriminál, v němž straničtí ideologové a bezohlední kariéristé vládnou nad osudy všech ostatních.