Cena za inkluzi roste: za rok čtyři miliardy

Začleňování žáků s handicapem prodražují pomůcky

Přes padesát tisíc zdravotně postižených dětí dnes usedne do školních lavic. Žáci s vadami řeči, zraku, sluchu, vozíčkáři nebo autisté. Těm všem od loňska usnadňují výuku speciální programy, osobní asistenti a různé pomůcky.

Za jejich začlenění do běžné školy stát loni zaplatil 589 milionů, letos to má být miliarda a půl jen za první pololetí, příští rok se počítá se čtyřmi miliardami.

Školy upozorňují na případy, kdy se peníze utrácejí zbytečně. Základní škola v Londýnské ulici v Praze koupila speciální volejbalový míč s rolničkou uvnitř. Cinkání umožňovalo slabozraké žačce při tělocviku chytat míč. Stál tisícovku. „Jenže když ze školy odešla, míč neměl v naší škole využití,“líčí ředitel Martin Ševčík. Balon skončil v družině.

Podle Ševčíka se to může kdykoli opakovat. „Třeba v případě, že handicapované dítě přejde na jinou školu. Nebylo by marné, kdyby si mohlo takový míč vzít s sebou, ale tady narážíme na zákon o účetnictví a převod majetku mezi příspěvkovými organizacemi,“dodává.

Poradna doporučila tablet, museli jsme ho koupit. Stál šestnáct tisíc korun.

Ministerstvo oponuje, že řešení má. „Pokud se žák přestěhuje, může škola, a je jí to doporučováno, uplatnit smlouvu o výpůjčce, která je po celý čas na stránkách ministerstva,“odpovídá resort na dotaz MF DNES.

Převod mezi školami by mohlo usnadnit speciální virtuální úložiště na internetu, kam by školy zapisovaly pomůcky, které už nepotřebují a které by si od nich vyžádala jiná škola, jež je naopak shání. Jenže úložiště dosud nefunguje, a kdy bude, není jasné.

Další škola popisuje případ, kdy kupovala drahou pomůcku zbytečně. Vozíčkář z Jičínska dostal tablet se softwarem i přesto, že má už tři roky ve škole přidělený počítač a běžně na něm pracuje. „Poradna doporučila tablet a my tablet neměli. Tak jsme ho museli koupit. Stál 16 tisíc korun,“říká žákova asistentka, která si nepřeje uvést jméno.

V praxi to totiž chodí tak, že rodiče přivedou dítě do pedagogické poradny, ta posoudí míru postižení a doporučí speciální pomůcky, které žák ke vzdělání v běžné škole potřebuje. Škola pak seznam posoudí a nakoupí jen to, co nemá.

Jde třeba o speciální tablety, klávesnice, míčky k uvolnění ruky, balony na sezení nebo zvláštní pracovní sešity. Některé pomůcky jsou drahé. Třeba hmatové domino může stát i více než tisíc korun. Není to domino, jak ho zná většina lidí – dřevěné kostky jsou polepeny barevnými tvary z různých materiálů tak, aby děti po obrně mohly trénovat citlivost prstů a ruky. Všechny speciální pomůcky hradí stát. V roce 2016, kdy začala inkluze platit, to státní kasu vyšlo na dvanáct milionů, letos už na bezmála 58 milionů korun.

Jedním z největších odpůrců inkluze je předseda Asociace speciálních pedagogů Martin Odehnal. Kritizuje, že ve školách chybějí učitelé s potřebnou kvalifikací, na žáky s postižením je čas maximálně pár minut za hodinu, a varuje, že stát nebude mít na nákladnou inkluzi dlouhodobě dost peněz.

Tvrdí, že ani asistenti, kteří se mají zdravotně postiženým věnovat, sedí s nimi v lavici a pomáhají jim, nemají potřebné vzdělání. „Vrcholem absurdity je školení v rozsahu 40 hodin vedené mnohdy lektory, kteří nikdy žáky se speciálními vzdělávacími potřebami neučili a možná je ani neviděli,“napsal Odehnal v otevřeném dopisu ministru školství Stanislavu Štěchovi.