ČAS FESTIVALŮ text: marie homolová
Fanoušky rocku, folku a country to možná překvapí, ale festivaly s nejdelší tradicí se pohybují ve zcela jiných žánrech: Pražské jaro a Mezinárodní folklorní festival Strážnice. Vznikly už v roce 1946.
Pražské jaro si od prvních tónů stále drží vážný ráz, ale Strážnice pod širým nebem nabídla neformální náladu, muziku i zpěv, ke kterému se publikum s gustem přidávalo, a taky víno, slivovici i noci pod hvězdami. Moravský folklor si vždy udržel spontánnost a živelnost, proto sem za ním se spacáky a stopem mířily i generace, které doma tiskly ucho k rozhlasovému přijímači a v éteru lovily rock’n’roll z Rádia Luxembourg. PORTA PRO VŠECHNY To, co jsme dnes zvyklí nazývat fesťákem, se zrodilo v roce 1967, kdy v Ústí nad Labem zahájila Porta. Inspiraci ke jménu nabídlo údolí Labe, kterému se tam, kde vstupuje do Českého středohoří, říká Porta Bohemica, Brána Čech. Původně se uvažovalo o přehlídce country & western, ale už na začátku organizátoři přibrali trampskou muziku. Pod palcem ji tu měl Kapitán Kid. V kategorii country & western se tehdy na prvních dvou místech objevily kapely hrající dodnes, byť v obměněném složení: Rangers a Greenhorns.
Popularita Porty šla nahoru rychle, a to nejen mezi skalními fandy muziky, která se tam hrála. „Nebyla jsem trampka, ale na Portu jsem jezdila ráda, na podobnou akci se tenkrát nedalo narazit,“vzpomíná dnes devětašedesátiletá Zuzana Lomská. „Bývala tam neuvěřitelně kamarádská nálada. Když Hoboes začali Bednu od whisky, řvali jsme ji všichni.“
V roce 1971 přišel ze strany ústecké komunistické vrchnosti zákaz a nejpopulárnější festival tehdejších časů se začal nuceně stěhovat. Čechami i Moravou. Téměř každý rok jinam, přesto masově věrné publikum jezdilo dál. V roce 1990 se po finálových koncertech na plzeňském Lochotíně sice zdálo, že Porta končí, ale vydržela. SLUNCE VE SVOJŠICÍCH Hranice mezi žánry se na festivalech často stírala, žily vedle sebe a nevadilo to muzikantům ani publiku. Platilo to i o legendárním Svojšickém slunovratu. Odstartoval v roce 1979 a už rok nato sem přijelo na deset tisíc lidí. Stopem, vlakem do nedalekých Choltic a pak pár kilometrů pěšky. Nachystaných užít si červnový víkend nabitý country, trampskou písničkou, folkem. Festival zahajovala trampská hymna Vlajka, při které všichni bez rozdílu stáli. Hrálo a zpívalo se tu pak nejen na pódiu, ale i mimo ně, v noci, ráno, s každým, kdo si přivezl kytaru. Chvíle bezstarostné svobody, s muzikou, která patřila k létu… REŽIMNÍ DÍTĚ Sokolov na severozápadě Čech měl Festival politické písně. Inspirace na něj se paradoxně zrodila na Portě, pořádané v roce 1972 právě v Sokolově. Několik písní, které tam zazněly, neslo poněkud angažovaný tón, což přineslo nápad pořádat na to téma vlastní festival. První hned v roce 1973. Že dostal podporu a svazácké vedení, bylo jasné. K legendám, které tu v dalších letech zazněly, patřil hlavně Dopis svobodné Evropě v podání Josefa Laufera a oslavující agenta StB kapitána Minaříka. V roce 1982 dokonce dorazil americký rudý rocker Dean Reed.
Sokolovský festival postupně nabyl jakési kuriózně přitažlivé podoby: víceméně z donucení, ale k potěše diváků, se tu objevila řada dobrých folkových a bigbeatových kapel i zpěváků, protože odmítnout znamenalo riskovat konec kariéry. Ovšem že se z toho snažili, často k nelibosti pořadatelů, vyjít takticky a se ctí. Když Spirituál kvintet publikum zdvihl ze židlí písní Až se k nám právo vrátí, hájil se, že jde o song utlačovaného černošského lidu. Poslední klasický Sokolov se konal v roce 1988. ZAKÁZANÝ FESTIVAL K historii festivalů patří i ten, který se nekonal. V polovině srpna 1973 chystala Náměšť na Hané v tamním amfiteátru 1. Hanácký Folk & Country Festival. Bylo prodáno 20 tisíc lístků, jenže přišel zákaz. Jakýsi český Woodstock, masový a tudíž politicky nekontrolovatelný, nesměl dostat šanci. Lidé sice přijížděli, ale policie je už ve vlacích zastavovala. Přesto se festival do dějin zapsal. Jaroslav Hutka pro něj složil hymnu, která se sice jmenovala Krásný je vzduch, ale rozšířila se pak symbolicky jako Náměšť. A posuďte, jestli se tohle mohlo papalášům líbit: „Velká je zem, šplouchá na ní voda, co je však největší, co je však největší – ta lidská svoboda.“
Zákazy za normalizace postihly řadu hudebních akcí a patřil mezi ně i festival Folkový kolotoč, začínající v roce 1976 v Ostravě-Porubě. Mezi legendy vstoupil mimořádnou odvahou zvát si i muzikanty, kteří se jinde nesměli objevit. Hráli tu Jarek Nohavica, Karel Plíhal, Pavel Dobeš, Jakub Noha, Pepa Streichl, Vladimír Merta, Marsyas, Vladimír Mišík, Jan Burian s Jiřím Dědečkem, takže v roce 1983 přišel zákaz.
Pro tisíce lidí se staly součástí letního programu Folkové prázdniny v Telči. V roce 1982 na první ročník, tehdy ještě Folkové léto, přijela asi stovka diváků, ale dál to rychle stoupalo, protože se rozneslo, že Telč nabízí prima zážitek. Nejen poetickou kulisou města a zámku, ale festival od začátku lákal na milou muziku: Wabi Daněk, Ivo Jahelka, Karel Plíhal, Jarek Nohavica, Jaroslav Samson Lenk, Kamelot, Žalman a spol., Poutníci, Nerez, Nezmaři… Rozrostl se i o Divadelní prázdniny. V létě 1989 na něm Vladimír Merta vyzval k minutě ticha za politické vězně. Uspěl. 17. listopad se blížil a zákaz už nikdo nestihl vydat. Po něm festivaly nabraly novou, početnější podobu. Jen si vybrat.