PEKLO V RÁJI

Snad ďábel sám nám letos vnuknul myšlenku odjet s dětmi na zahraniční dovolenou.

Zcizokrajného výjezdu se dvěma a více kusy kojenců, batolat či předškoláků se člověk vrací asi tak odpočatý jako někdo, koho po týdnu na elektrickém křesle přejede kombajn. My jsme to nevěděli, a tak jsme se fakt upřímně těšili. Já konkrétně na to, jak budu ve stínu borovice v úplném tichu číst knihu. Moje nejodvážnější představy dokonce zahrnovaly plavání v moři za úplňku, humra v restauraci a návštěvu záchodu bez vyrušení.

Už od jara jsem promýšlela rodinnou garderobu, takže v polovině června jsem brilantně zabalila sebe i děti do jediného kufříku. A milé čtenářky dobře vědí, že zabalit ¾ domácnosti do jednoho kufru je výkon hodný Nobelovy ceny v oboru Domácnost. Můj muž, který předem nepromyslel nic, si zabalil své dva lodní kufry, ploutve a šest igelitek, a zmizel na noční. Ráno před odletem se pro nás měl „jen otočit“. Ráno před začalo už po půlnoci, kdy se čtyřletý Oliver vzbudil s podezřením, že ho kousnul upír. Během vyšetřování se vzbudila roční Julie. Když se ztratí dudlík, kam se na ni hrabe její jmenovkyně Kapuletová! Tímto štafetovým způsobem jsme dožili rána.

Po snídani jsem perfekcionisticky uložila zmenšeninu dětské pasty do posledního místečka v kufru a odešla balit příruční zavazadlo. Julča vyjádřila svůj postoj k dovolené tak, že pět minut před odjezdem na letiště vyklopila do kufru obsah svého žaludku. Domácnost jsme opouštěli pozdě, zpocení, prakticky rozvedení, v odéru natráveného mléka, se dvěma plačícími dětmi a osmnácti zavazadly, povětšinou v igelitkách Lidl. Během odbavení jsme pak na letišti Václava Havla, dej mu pánbůh věčnou slávu, prakticky veřejně prodělali epidemii explozivního průjmu. Byla jsem tak vyřízená, že jsem se v letadle namísto obvyklé hysterie z létání vzmohla jen na tiché modlení.

Na Sardinii jsme dorazili v takovém stavu, že se divím, že nás nezařadili do programu pro uprchlíky. Poslední romantické představy o dovolené završila letka komárů, která nám zpříjemnila první noc v kempu. Rčení „dělat z komára velblouda“tak nabylo zcela nového významu. Rozhodně bych raději spala s šedesáti velbloudy.

Vše shora uvedené jsme podstoupili jen a pouze pro ty jiskřičky v dětských očích, až ten nebohý chlapeček z pražského paneláku poprvé spatří moře. Nebohý chlapeček hned druhý den ráno prohlásil, že moře „je blbý“, rozhodně do něj nevleze a chce jet na Lipno. Děti nám kořenily dovolenou tak důkladně, že jsme si doslova nesedli. Z mých romantických představ se tak nekonala kniha ani klid na záchodě. Nervózní z toho, že se nebude konat ani humr, jsem si ho poslední den dovolené objednala v místní restauraci, netušíc ale, že uvedená cena je za každých deset deka mořské potvory. Kdo by čekal, že vytáhnou z moře Krakena!

Ani plánovaná exhibice u bazénu neproběhla podle mých představ. Hrdá na shozená poporodní kila jsem v pečlivě vybraných plavkách zaujala sexy postoj pronásledována pohledy několika místních dědků. V hlavě mi začala znít ústřední melodie muzikálu Kleopatra „Teď královnou jsem já!“. Zrovna když mi měl „vzdávat hold Řím“, se přiřítilo pět nezletilých Italek s opálenými zadečky velikosti broskve. Zabraly okolní lehátka i pozornost mého muže tak důkladně, že mi nezbývalo než zbytek dovolené s dětmi rezignovaně stavět z písku vodohospodářské stavby a myslet na svobodu, která snad přijde dřív, než budu mít totální endoprotézu.

Krásné září všem a rodičům zvlášť!