Psaní pě a bě/bje, vě/vje

1. Po souhlásce p se v žádném českém slově nepíše je. Velmi jednoduché.

2. V koncovce 6. pádu podstatných jmen rodu ženského vzoru žena je koncovka -ě; po souhláskách b,p píšeme tedy též -ě: o volbě, o krávě apod.

3. U dalších spojení záleží na tom, zda se vyslovované [je] vyskytuje v kořeni slova za předponami

ob-, v-, či nikoli. Pokud ano, píšeme bje, vje. Pokud ne, píšeme bě, vě. Ve většině případů slovo s předponou bezpečně rozeznáme. Kořen má totiž vždy něco společného s těmito významy: „jet, jezdit“; „jevit se“; „jmout“(„objem“), „jednat“: například vjezd, objezd; objevit, objev; objetí, objemový; objednat. Jinde než po předponách ob-, vse spojení bje, vje nevyskytuje: věda, oběd, pěst, v trávě, hloupě…

CHYTÁK: Naprosto nelze spoléhat na „pomůcku“typu sepětí –

sepjal a usuzovat z tvaru příčestí činného, že v kořeni je hláska

j, a tudíž se má j domněle psát i v prvním slově. Psaní mě/mně/mne u zájmen a mě/mně u ostatních slov

Zájmeno já má ve 2. a 4. pádě tvary mě/mne, ve 3. a 6. pádě mně.

POMŮCKA: Existuje tu doslova zrcadlová analogie se zájmenem ty. Srovnejte: tě – mě (krátké tvary s ě), tobě – mně (dlouhé tvary s ě), tebe – mne (dlouhé tvary s e); totéž ti – mi (krátké tvary s i). Stačí si tedy dosadit za tvar zájmena já do téže věty příslušný tvar zájmena ty.

Jediná potíž spočívá v tom, že v určitých případech nezní pomocná věta přirozeně: Mně to nedávej! – nelze dost dobře

říct *Tobě to nedávej. Větu tedy přeformulujeme: Tobě to neříkám. Podobně: Mě tu nikdo nezná. – *Tě tu nikdo nezná. – Nikdo tě tu nezná.

V ostatních slovech se píše mně tehdy, jestliže se hláska n či ň vyslovuje i v jiném tvaru téhož slova, popř. ve slově odvozeném: zapomněl (pomník), skromně (skrom-ný), umně (um-ný). Naproti tomu: rozuměl (rozum-í, rozum-ový), soukromě (soukrom-ý).

CHYTÁKY:

1. Ve slově zapomněl se v „pomocném“tvaru zapomíná zdánlivě neobjevuje hláska n. Ve skutečnosti zde je, ovšem až za í, nikoli bezprostředně za m, jak je to obvyklé třeba u slov domnívat se (domněnka), uzemnit (uzemnění) aj. Píšeme tu proto mně: zapomněl,

vzpomněl si. Všechna tato slova mají společný kořen m(e)n (srov. mínit – něm. meinen, angl. mean, lat. mens, mysl).

2. Slovo paměť je sice stejného původu jako zapomenout, ale v důsledku hláskového vývoje se v něm dnes píše ě. Tohle si musíme pamatovat. 3. Slovo pomět se ve významu „užít si, mít se dobře“je odvozené od slovesa mít, proto zde píšeme ě.

4. Pamatujme psaní porozumět, porozumění. Pomůcka: (on) porozumí.

5. Přídavné jméno tamější je odvozeno příponou -ější přímo od příslovce tam. Nelze tu tedy použít „pomůcku“tamní.