Proč Němci (ne)zavřeli hranice
Před dvěma roky rozhodlo německé vedení, že zavře hranice a nevpustí ani migranta. Pár hodin předtím, než to mělo vypuknout, změnilo názor. K obratu ho nedotlačila vítací kultura, nýbrž strach převzít odpovědnost a obava ze záběrů, na nichž se němečtí pol
Už je to tady!“Touto stručnou větou oznamuje šéf německé policie Dieter Romann svým podřízeným, že dostal rozkaz, na který čekal. Má uzavřít německou hranici před proudy migrantů.
Je právě sobotní podvečer 12. září 2015 a instrukce jsou jasné. O necelých čtyřiadvacet hodin později, v neděli v šest večer, mají být na hraničních přechodech s Rakouskem, kudy nekontrolovaně proudí tisíce uprchlíků, vztyčeny policejní zátarasy.
Při dnešní znalosti věcí to zní jen jako politická sci-fi, alternativní historie, ale tehdy to byla realita.
Rozkaz má celkem čtyřiatřicet stran a neponechává migrantům ani škvírku: všichni, kdo chtějí projít, musí být zkontrolováni. Klíčová věta zní, že kdo nemá doklady nebo vstupní vízum, bude vrácen zpět, i když žádá o azyl.
K hranicím jsou narychlo sváženi policisté z celé země. Jsou jich více než dva tisíce. Vozí je tam autobusy a stovky policistů přilétají v celých vlnách vrtulníky z Hamburku, kde právě zasahovali.
Je zrušeno plánované celostátní cvičení integrovaných záchranných složek pro případ přírodních pohrom, Bundeswehr odvolává manévry záložáků. Německo dává najevo, že willkommenskultur je minulostí – jen týden poté, co kancléřka Angela Merkelová otevřela hranice pro uprchlíky.
Nakonec to dopadlo přesně naopak.
Takhle popisuje události staré přesně dva roky kniha předního německého novináře Robina Alexandera z listu Die Welt.
Ve volném překladu se jmenuje Vláčeni událostmi a vysvětluje, proč Německo provedlo možná největší a nejrychlejší salto své novodobé historie. Obrat, který změnil zemi, její demografické složení i politiku, protože poprvé od roku 1945 teď za pár dnů zřejmě přivede do parlamentu „nesystémovou“stranu označovanou za krajní pravici.
Důvody totálního čelem vzad, které Německo provedlo během pár hodin, jsou stejně fascinující jako obrat samotný i přípravy na uzavření hranic, jež mu předcházely. V podstatě lze říct, že místo racionální úvahy a tolikrát skloňované snahy pomoci za tím byly jen obavy z televizních kamer, jež by přenášely do německých i světových obýváků záběry střetů policistů s migranty na německých hranicích.
Takové, jako byly šoty, kvůli nimž se západní Evropa před pár dny ošklíbala například nad Maďary.
A hlavní roli sehrál fakt, že v německém vedení se nenašel nikdo, kdo by vše vzal na sebe.
„Hranice zůstala otevřená ne proto, že tak Angela Merkelová nebo někdo jiný ve vládě vědomě rozhodl. V rozhodujících hodinách se prostě nenašel nikdo, kdo by převzal odpovědnost za její uzavření,“píše Alexander.
Nešlo o politiku, která by šla ze srdce: modelovala ji nerozhodnost, politikaření i průzkumy veřejného mínění.
Alexanderova kniha se stala bestsellerem. Není to nějaké spisovatelské fantazírování, protože autorem je významný žurnalista, který pro svůj list už roky novinářsky pokrývá kancléřku Merkelovou a píše o německé vrcholné politice. Jeho kniha je založena na zpětných rozhovorech s účastníky dění včetně nejvyšších politiků. To, co v ní stojí, nikdo nezkoušel popírat nebo vyvracet.
I přesto, že jde o neuvěřitelné čtení.
Musíme to zavřít!
Svým způsobem všechno začalo o osm dnů dřív na vlakovém nádraží v Budapešti. Vlna uprchlíků dorazila až tam a čeká na vlaky, které je údajně mají odvézt dál do Rakouska. Vlaky nikdy nepřijedou, migranti vyrážejí pěšky.
Maďarský premiér Viktor Orbán telefonuje 4. září rakouskému kancléři Werneru Faymannovi a ptá se ho, jestli běžence může do Rakouska pustit, nebo je má zastavit. Rakušan neví a volá Merkelové: migranti stejně míří do Německa, Rakouskem by jen prošli, a tak je to otázka pro ni.
Kancléřka je na cestách, program ji zavedl daleko od Berlína. Je odtržena od událostí. Myslí si, že jde asi o tisíc lidí. Pusťte je, říká. Bere to jako jednorázovou výjimku.
Jenže tím zvedá stavidlo, které se zavře až za půl roku. První den projde sedm tisíc lidí, za šest měsíců to bude milion.
Po týdnu je Německo v kritickém stavu. V sobotu 12. září hlásí jednotlivé spolkové země, že už nemohou přijímat další uprchlíky. V celé zemi, kde byly využity k ubytování tělocvičny a kasárna, zbývá jen 850 volných míst. Ale ministerstvo zahraničí odhaduje, že jen během víkendu přijde čtyřicet tisíc lidí.
Záběry Němců rozdávajících čaj, kancléřky Merkelové fotící se s migranty a nový výraz willkomennskultur fungují jako neodolatelný inzerát. Ministerstvo vnitra varuje, že Rakousko ztratilo kontrolu nad pohybem masy migrantů ve směru do Německa. Německá ambasáda v Afghánistánu hlásí, že tamní vláda zadala výrobu jednoho milionu pasů, aby se dostalo na každého, kdo chce do Německa.
Na poradách zemských ministrů vnitra planou za zavřenými dveřmi emoce. „Jsme v letadle, jemuž dochází benzin, a nevíme, co dělat,“říká jeden z nich. Další se ptá: „Jsme zajedno, že už nemůžeme přijímat víc uprchlíků?“
Ministr vnitra Thomas de Maiziere má těžkou bronchitidu a vysoké horečky. Možná proto se s nimi nepře. Nakonec říká: „Rozhodnout musí Merkelová.“
Ta je pod tlakem. Nastal čas politických her. Bývalý ministr vnitra Hans-Peter Friedrich, kterého před časem vyrazila, ji v médiích těžce kritizuje. Mluví o bezpříkladném politickém selhání, nedozírných následcích, naivitě a slepotě, chybě, která bude Německo zaměstnávat ještě dlouho, a také o tom, že s uprchlíky se svezou teroristé Islámského státu.
Míří na Merkelovou, ale salva naplno zasáhne šéfa CSU Horsta Seehofera. Friedrich je členem jeho strany, a tak se předseda cítí jeho slovy sám ohrožen, jelikož jejich Bavorsko je první na ráně. A tak začne kritizovat Merkelovou i on.
Kancléřka musí jednat. Je sobota 12. září a ona svolává na půl šestou telekonferenci šesti nejdůležitějších politiků. Zúčastní se Seehofer jako šéf CSU, Sigmar Gabriel jako šéf SPD, ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier, ministr vnitra de Maiziere a šéf kancléřského úřadu Peter Altmaier.
Otázka zní: Začít s kontrolou příchozích, nebo rovnou zavřít hranice? De Maiziere a Seehofer jsou pro to druhé. Ostatní váhají, ale podlehnou.
Výsledek: všichni se shodnou, že Německo musí zavřít hranice. Lépe řečeno, nikdo není proti.
Poté de Maiziere volá šéfovi policie Romannovi a ten vzápětí obvolává své lidi se slovy: „Už je to tady.“
A teď proč to dopadlo úplně jinak.
Nemůžeme to zavřít!
Následující den policisté už letí a jedou k hranicím, zatímco ministerstvo vnitra ve dvě odpoledne dolaďuje detaily. Vynořují se právní a politické pochybnosti.
Co když davy migrantů zaútočí na uzavřené německé hranice? Co má dělat policie?
Může Německo přijmout člověka, který prošel z jiné bezpečné země, kde měl požádat o azyl? Podle Dublinských dohod nemůže, ale z nich před týdnem Merkelová udělala cár papíru, když přijala uprchlíky z Maďarska. Tak jak je to? A dřív, než odmítne žadatele o azyl, musí přece Německo přesně zjistit, do kterého schengenského státu vstoupil nejdřív, aby ho tam vrátilo.
Je to tak akademické, že šéf policie Romann jednou skoro vybuchne: „Před dvěma měsíci jsme klidně při summitu G-7 odmítali na hranicích evropské radikály, i když měli doklady v pořádku, proč teď máme tolik problémů s rozkazem, který má stejné znění?!“
Ministr de Maiziere několikrát odchází a telefonuje. Všichni vědí komu. Merkelové. Pak ještě telefonát se šéfem SPD Gabrielem.
Ministr je nalomený. A kancléřka chce záruky, že nebude muset vysvětlovat ošklivé obrázky policistů peroucích se s migranty a že rozhodnutí obstojí před soudem. Dostat je nemůže. A historie se píše jinak. V třicetistránkovém rozkazu policii de Maiziere nechá přepsat klíčovou větu. Rozkaz teď zní povolit vstup příslušníkům třetích států žádajícím o azyl, i když budou bez dokumentů opravňujících ke vstupu.
Merkelová není ani pro, ani proti. Před týdnem otevřela hranice a teď se nerozhodla je uzavřít.
Dělá to i kvůli informacím Spolkového tiskového úřadu. Vždy to byl úřad, který informoval občany o činnosti vlády, ale během její éry se změnil: teď informuje vládu naopak o tom, co si myslí občané. Kancléřka každý týden dostává devítistránkovou sondu do hlav Němců.
A ta říká, že jejich nálady se mění. Ještě počátkem července uprchlíci zajímali jen sedm procent lidí, koncem srpna to však najednou bylo 91 procent. V těchto týdnech je většina Němců pro otevřenou náruč, willkomenskultur není jen prázdný slogan.
Kdyby Merkelová zavřela hranice, rozladila by velkou většinu občanů.
Nikdo nechce udělat tak nepopulární a navíc právně sporné rozhodnutí.
Výsledkem je, že během příštích šesti měsíců přijde do Německa milion lidí.
Bránu do Německa přibouchne na jaře 2016 až vzdálená Makedonie. Zavírá vlastní hranice s Řeckem, tím přeruší hlavní balkánskou cestu a na německých přechodech ustane provoz.
Epilog podle roku 1985
Napadlo vás, kde se vzal nápad zaplatit miliardy eur tureckému prezidentovi Erdoganovi, aby zarazil proud uprchlíků mířících přes Turecko do Řecka? Merkelové to poradil její ministr financí Wolfgang Schäuble a vlastně nemusel ani nic vymýšlet, protože to vymyslel v roce 1985.
Vlastně to nevymyslel ani tenkrát: byla to jen variace děsivého obchodování, které se svými vlastními občany prováděla tehdejší NDR. Prodávala je západní části Německa. Nechávala je emigrovat pod podmínkou, že za ně Spolková republika platila desítky tisíc za člověka – a hlavně miliardami marek štědře úvěrovala chudnoucí východoněmecký režim.
Tento vyděračský model východní Němci v první půli 80. let zajímavě globalizovali.
Na daleké Srí Lance tehdy zuřila občanská válka a jedna strana, Tamilové, prchala. Často do Spolkové republiky. Přes NDR. Fungovalo to následovně: letadla sovětského Aeroflotu a východoněmeckého Interflugu nakládala na Srí Lance pasažéry, kteří si koupili letenku, a vozila je do východního Berlína, odkud klidně přešli do západní části města jako uprchlíci. V první půlce 80. let jich v SRN bylo najednou skoro čtyřicet tisíc.
Vláda v Bonnu bádala, co s tím. A řešení vymyslel právě Schäuble, který tehdy působil jako šéf kancléřského úřadu. Západní Němci uplatili východní bratrance dalšími miliardami úvěrů a ti za to od června 1985 pouštěli do letadel jen ty Tamily, kteří měli západoněmecké vízum. Tím se proud zastavil.
A tak Schäuble při setkání mezi čtyřma očima navrhl Merkelové, aby totéž dohodli s Turky.
Vše shrnuto a podtrženo: takže takhle se dělá vysoká politika.