Prezident i osvícený monarcha
Příští čtvrtek uplyne osmdesát let od úmrtí prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka. Byl mužem vskutku výjimečným. Každý další prezident republiky s ním byl a vždy bude poměřován.
Ono kalné ráno, kdy zemřel, jak ve svých verších napsal Jaroslav Seifert, bylo opravdu velkým zlomem v éře, kterou prezident Masaryk symbolizoval. Již za svého života se stal legendou přesahující hranice Československa. Každý další prezident republiky s ním byl a bude vždy poměřován. O to více nyní, kdy si hlavu státu vybírají sami občané.
Solitérova cesta vzhůru
Není to však objektivní. Masaryk byl solitérem a doba, v níž zastával prezidentský post, mu leccos tolerovala. To proto, že vlastně až první světovou válkou opravdu odstartovalo dvacáté století a fatální společenské proměny. První československý prezident perfektně naplnil představy o přelomové osobnosti, o které se budou jednou děti učit ve školách. Meziválečná Československá republika se s ním ztotožňovala a leckdo nám takového prezidenta záviděl.
Kde se tedy zrodil prezident Masaryk? Jeho životní cesta byla složitá a plná překážek. Z chudých poměrů se prosadil svou pílí, nadáním a neústupností. Vzal si na svou dobu téměř exotickou manželku, Američanku Charlottu, od níž si pak doživotně vypůjčil příjmení Garrigue jako součást svého jména. Manželé Masarykovi byli průkopníky emancipace a nedodržovali ve všem tradiční dělbu rolí mezi mužem a ženou. Profesor Masaryk se maximálně věnoval svým dětem a jeho manželka byla zase aktivní ve veřejném životě. Charlotta se pro Tomáše stala doslova životní výhrou a oporou.
S tímto harmonickým zázemím Masaryk stanul v nově budovaném učitelském sboru české části univerzity v Praze, bojoval proti padělaným rukopisům oslavujícím falešně českou národní historii nebo se zastal, v podstatě proti všem, nevinného Žida Hilsnera ve věci vraždy mladé dívky v Polné. Odpor široké české veřejnosti za toto angažmá ho přinutil přemýšlet o vystěhování do USA. To, že se jednou stane hlavou samostatného státu, by tehdy nikdo z obav o svou vlastní bezpečnost nahlas neprognózoval. Masaryk působil jako solitér a vizionář, který šel občas sám hlavou proti zdi. Později se stal poslancem ve vídeňské Říšské radě, publikoval, přednášel, veřejně se angažoval. Jeho rodina, speciálně děti, měla kvůli jeho aktivitám mnohdy nelehký život.
Na panovnickém dvoře
Když dosáhl věku, kdy mohl jít na zasloužený odpočinek, vypukla světová válka. Využil bortící se staré světové pořádky, riskoval, odešel do exilu, opustil rodinu a vystavil ji pronásledování tehdejších úřadů. Rok 1918 jej katapultoval coby architekta a budovatele novodobé státnosti Čechů a Slováků na prezidentský stolec. Masaryk nahradil Čechům po staletí chybějícího panovníka ve starobylém sídle nad Prahou. Také Slováci v tomto muži z moravsko-slovenského pomezí našli svůj státnický idol a rovněž početné menšiny v nové republice k němu vzhlížely s patřičným respektem. První československý prezident měl pro tuto pozici vynikající průpravu, ve které by řada zájemců o klíče od Pražského hradu mohla hledat inspiraci.
T. G. Masaryk se stal hlavou státu v 68 letech a navázal tím na úctyhodnou životní kariéru univerzitního profesora s rozmanitými zkušenostmi z veřejného života. Jeho v podstatě kralování z pozice prezidenta bylo provázeno skutečnostmi, z nichž některé by dnes asi již nikomu neprošly. Díky němu mají jeho nástupci k dispozici panství Fürstenberků se zámkem Lány, který nový stát zakoupil k oddechu svého nejvyššího představitele. Samotný Pražský hrad byl dostavěn, modernizován a svou velikostí dnes zastiňuje sídla hlav okolních států. Ty mohou realitní portfolio spojené s funkcí prezidenta tomu českému pouze závidět. Ve srovnání s Hradem, který je dnes navíc hlavně magnetem pro turisty, vypadá i Buckinghamský palác britské královny jako velmi skromné obydlí.
Když Masaryk vyrazil na dovolenou, třeba na italský ostrov Capri, leckdy to vypadalo, co do počtu personálu, jako přesun panovnického dvora. Zřídil například bankovní účet, na který mu firmy i jednotlivci zasílali finanční dary, jež on dle své úvahy velkoryse používal k podpoře umělců, intelektuálů, vědců a různých svých příznivců. Aktivně vstupoval v zákulisí do parlamentní i vládní politiky. Byl rovněž zdatným lobbistou a své přátele či příbuzné protlačoval na různé důležité posty. Dodnes se proto v naší politice prezidenti chovají někdy možná více aktivisticky, než by se slušelo, opisují totiž od Masaryka. Současná média a bruselská pravidla by si asi s některými aspekty Masarykova počínání dost dobře úplně nevěděla rady. Je dost možné, že by se k tomu mimořádně scházely i parlamentní komory. Padaly by třeba i repliky o ohrožení demokracie, poukazovalo by se na nepotismus a střet zájmů.
Naopak je celá řada skutečností, které by Masarykovi mohli zájemci o post hlavy státu závidět. Ve svém věku byl obdivuhodně fit, i po osmdesátce jezdil na koni. Dodržoval životosprávu a v podstatě abstinoval. Mladším imponoval nejen intelektuální svěžestí, ale i fyzickým vzezřením. Masaryk byl fotogenický a působil důstojně. S nástupem filmu a rozvojem fotografie mezi světovými válkami se stal vděčným objektem zájmu médií. Měl zcestovaný svět, což nebylo mezi jeho současníky obvyklé, a znal několik cizích jazyků. O setkání s ním stály světové elity z různých oborů své doby.
Masaryk však měl i své odpůrce. V tajných prezidentských volbách, které absolvoval celkem čtyři, nikdy nedostal od volitelů, poslanců a senátorů maximální počet hlasů. Edvard Beneš kandidující po něm měl větší podporu. Všichni věděli, že Masaryk tím, že se zasloužil o stát, je zkrátka nedotknutelným a v podstatě tak jako panovník vládcem doživotním. To zapříčinilo budování jeho kultu tatíčka, který republiku v těžkých chvílích spojí a ochrání. Současné generace mají štěstí, že právě osobnost jako on stála v roce 1918 u vzniku státu. Zejména díky němu si naši předci v Československu udrželi demokracii nejdéle ze všech středoevropských zemí po nástupu Hitlera v Německu k moci. Masaryk a jím vedená republika byla státem, ke kterému můžeme mít dílčí výhrady, ale nemusíme se za něj stydět, což také není málo.
Báli se ho nacisté i komunisté
Masaryk se svým odkazem v běhu dalších událostí dvacátého století obstál. Důkazem toho budiž fakt, že se ho jako čert kříže bály oba největší totalitní režimy. Nacisté i komunisté měli shodně velkou péči o to, aby jméno prvního československého prezidenta zmizelo z širšího povědomí. To z něj ještě více učinilo nedosažitelný vzor pro jeho nástupce. Laťku, kterou nastavil, už nikdo další nepřekoná. I proto, že stát, který založil, dodnes ve dvou samostatných celcích existuje. Zakladatel mohl být jenom jeden a on tu roli úspěšně zvládl. Řada těch, kteří budou mít ambice být jeho pokračovateli, však bude snít o tom, že se jeho významnosti alespoň trošku přiblíží.
Když abdikoval na prezidentskou funkci, říkal, že se chce ještě chvíli dívat, jak si republika povede. Prognózoval nutnost padesáti let souvislého vývoje, než se demokracie v Československu stabilizuje. Mezi světovými válkami tento interval bohužel nenastal, v současné době k němu máme slušně nakročeno. Masaryk byl celý život bojovníkem za pravdu a spravedlnost. Jelikož po většinu života působil jako vysokoškolský učitel, je vysoce pravděpodobné, že by dnes vehementně podporoval snahu svých pedagogických nástupců za důstojnější finanční podmínky. Monarchové, byť prezidentského typu, totiž myslí v delších časových intervalech, než je jen jedno volební období, a právě u vzdělávání je to nutné. Prezidentem vládnoucím ve stylu osvíceného monarchy však byl díky unikátní situaci jenom on, se svou noblesou, zásadami a životními zkušenostmi. Ale co my víme, třeba se zase nějaký nový Masaryk v naší zemi narodí, protože i po kalném ránu může přijít jasný den.