Proč by nás miláčkové měli poslouchat?
Celé to začalo přemýšlením nad slepeckým psem. Ikona zvířecího hrdiny, který srdnatě pomáhá postiženému, je přece naprostá blamáž, říkám si. Milosrdná lež k oklamání našeho svědomí. Slepecký pes není hrdina, ale produkt. Mrzák emocí a instinktů. Pokud má sloužit spolehlivě svému účelu, ani to jinak být nemůže, jeho vlastní potřeby musí jít za každých okolností stranou. Není to tedy hrdina, ale otrok. Deviant své vlastní přirozenosti. Chudák.
Pozoruji slepeckého psa sedícího v tramvaji spořádaně vedle své paní a je mi z toho nanic. Jakým právem mu potlačujeme jeho potřeby? Důvod je jasný: aby kvalitně konal svou práci. Smysl jeho života je služba, kterou si nevybral, a já se ptám, jak dlouho si to ještě (minimálně v Evropě) sami před sebou obhájíme? Co když je onen „slavný“slepý páníček navíc naprostý idiot? Pokud s nadsázkou, pak takhle: proč má boží psí bytost obětovat svůj život na oltář prachsprostého bezcharakterního lháře s politováníhodnou oční vadou? Jediná možná odpověď, a sice že člověk je zvířatům za každých okolností nadřazený, a to i špatný člověk vynikajícímu psovi, v naší současné, na práva orientované společnosti nemůže obstát věčně. „Výjimečné“postavení člověka jako druhu oplývajícího unikátními schopnostmi je navíc obraz, který se postupem času čím dál více drolí (nejenže náš čich, zrak, hmat a sluch za moc nestojí, ale na světové úrovni není ani naše komunikace, ani naše paměť či schopnost učit se). A i kdyby byly. Lidská práva se přece neudílejí na základě schopností. Každopádně jediné, co nejspíš skutečně unikátní je (pokud ne jen vinou naší sebezahleděnosti), je lidská sebereflexe. Ono uvědomování si sebe sama, své vlastní konečnosti, svého já. Zároveň je to ale právě, zdá se mi, lidské ego, co je kořenem veškerého zla a environmentálním postrachem planety, a není tak důvod, proč na této vlastnosti stavět naši nadřazenost. Nakonec se dá onen „slepecký pes“, který je jen špičkou ledovce kontinentu zvířecích miláčků (jejich králem, „morálním hrdinou“), obhájit jen jediným: prostě jako ve všech oblastech expandujeme i tady až tam, kam nás to pustí. Našimi skutečnými hranicemi tak jsou jen limity možného, nikoli morálka, ačkoli se jí tak rádi oháníme.
Všechna halasně troubená zvířecí práva jsou pouhými „takzvanými zvířecími právy“, protože bazální status zvířete jako vězně a otroka nijak nemění, pouze upravují jeho životní standard. Ke skutečné změně dojde teprve ve chvíli, kdy se sami sebe zeptáme, zda bychom si to, co si dovolíme ke svému psu, kterého tak rádi nazýváme „členem domácnosti“, dovolili k tomu skutečnému členovi. Nejde o kvalitní stravu a měkký pelíšek, ale spíš: proč považujeme za normální, že nás má zvíře poslouchat, věčně na nás někde čekat a celkově se neustále přizpůsobovat našemu programu? A jelikož esence této situace spočívá v neobhajitelné nadřazenosti, změna postoje je jen otázkou času.
Jsem přesvědčená, že mnohé trápí špatné svědomí už teď. Mě taky. Našeho kocoura jsme jako malé kotě zachránili před utopením, a tak si někdy ulevuji myšlenkou, že vlastně už nemusel být. Tedy něco jako: lepší tenhle život, kde musí poslouchat, je zavírán a celkově se těší menším právům než ostatní členové naší domácnosti, než vůbec žádný. A trochu mi taková sebeobhajoba pomáhá a trochu se po ní cítím ještě hůř než předtím, protože to smrdí alibismem.
A koneckonců i tato moje úvaha má ve svém jádru jeden zrádný předpoklad, a sice že žádný život je horší možnost než život příšerný, a to je snad ještě arogantnější. Hlavně se podle toho ani neřídíme sami. Pokud svůj život vnímáme jako nesnesitelný, stojíme před svobodnou volbou ukončit jej. Ale pes nebo kočka? Kdo ví, kolik domácích miláčků by si to ve skutečnosti radši „hodilo“než žít s perspektivou celoživotně omezeného pohybu, případně navíc s bonusem zamindrákovaného autoritativního pána?
Všechna halasně troubená zvířecí práva bazální status zvířete jako vězně a otroka nemění.