Gilmour v Pompejích, zblízka jako nikdy
Koncertní film David Gilmour v Pompejích je obrazovou i zvukovou lahůdkou. Zítra dorazí na jeden večer do sedmi desítek českých kin.
Václav Hnátek redaktor MF DNES
Kytarista David Gilmour se po pětačtyřiceti letech vrátil do antického amfiteátru, kde vznikl legendární snímek Pink Floyd v Pompejích. Tak je propagovaný koncertní film, který vstupuje na jeden večer do kin po celém světě a koncem měsíce vyjde i na zvukových a audiovizuálních nosičích.
Je to samozřejmě pravda, původní událost připomene spolu s přípravami aktuálního koncertu úvodních deset minut filmu. Dokumentárnímu pohledu do zákulisí chybí drobnost – titulky. Takže ti, kteří nevládnou angličtině dokonale, trochu ostrouhají. Naštěstí ve zbytku se už skoro nemluví. Podstatný rozdíl oproti „koncertu“Pink Floyd je ten, že v sedmdesátých letech kapele v Itálii chybělo publikum. Gilmour ho loni v rámci dvou zastávek Rattle That Lock Tour měl, přibyly i mohutné světelné efekty a hlavně dokonalý zvuk.
Ten je popravdě natolik nadpřirozeně dobrý, že se divákovi v kině bude chtít po prvních písničkách tleskat, tak je dojem koncertu věrný. Hudebník šel rovněž po zvuku jednotlivých písní s až forenzní zaujatostí. Jiný by si možná vystačil s jednou dvěma kytarami, pod Gilmourovýma rukama tu ožívají tři různé elektrické, klasická akustická španělka a dokonce i havajská steel kytara, na kterou se hraje vsedě. K tomu baskytara i kontrabas, několikero kláves a desetihlavý ansámbl včetně vokalistů. Ještě aby to neznělo dobře.
Dechberoucí detaily
Kdo čekal, že si tvůrci snímku víc pohrají s návratem hudebníka po letech na slavné místo, bude trochu zklamán, ale naštěstí to film vynahradí. Přenos atmosféry živého vystoupení na plátno bývá zrádný. Tím spíš, když koncert v Pompejích byl přes svou pompéznost vlastně velmi komorní – ochozy antického stadionu nejsou funkční a na plochu se vešly jen asi tři tisíce lidí. Nicméně režisérovi Gavinu Elderovi se povedlo využít filmové kamery takříkajíc do mrtě.
Záběry na divoce nasvícenou starověkou památku i Vesuv v pozadí jsou dechberoucí. Ohňostroj, na který během koncertu dojde, málem oslepuje i v kině a divák se na něj může připravit díky tomu, že v předchozí písničce najednou celá kapela nasadí sluneční brýle.
Přesto nic z toho není hlavní obrazovou devizou koncertního filmu. Tou jsou detailní záběry na jednotlivé hráče, protože z půl metru nelze podobné hvězdy sledovat ani na nejlepších místech pod pódiem.
Dívat se Gilmourovi, klávesistovi Chucku Leavellovi, který pravidelně doprovází třeba Rolling Stones, a dalším hudebníkům pod ruce, je skutečná příležitost a zážitek. Kamery jdou do takové vzdálenosti, že s trochou snahy lze přečíst i vinětu na minerálce, již má Gilmour za sebou.
Skutečný fajnšmekr potom může detailně studovat, jaký snímač na které ze svých kytar zrovna používá. Brány fanouškovského nebe jsou dokořán.
David Gilmour v Pompejích