A Serena pravila: S tou malou mrchou už nikdy neprohraju
Blonďaté děvčátko se krčilo v dřevěné boudě a aniž to tušilo, škvírkou sledovalo, co ho čeká a nemine. Dvanáctiletá Maria Šarapovová líčí tu scénu v knize Nezastavitelná: Můj dosavadní život, která vychází tento týden.
„Úplně sama sedím ve tmě, průzorem pozoruju dvě vysoké dívky v bílém oblečení. Mám před sebou svých příštích dvacet let.“
Skrýš jí našel její otec Jurij, aby mohla v Bollettieriho akademii na Floridě v utajení přihlížet otevřenému tréninku sester Williamsových.
Nezadržitelně stoupající hvězdy tenisové říše by neměly ponětí, kdo je hubená holčička v houfu mládeže, která se seběhla okolo kurtu, aby je okukovala. Přesto se k ní Šarapovová odmítala přidat.
„Nikdy bych se nechtěla dostat do pozice jejich fanynky,“píše nyní třicetiletá kontroverzní superstar v autobiografii, v níž věnuje několik pasáží své rivalitě s mladší z Williamsových, se Serenou.
V jedné z kapitol, z níž přinesl úryvky deník New York Times, Šarapovová čtenáře zavedla na Bál šampionů po skončení Wimbledonu 2002, kam Serena Williamsová nakráčela coby pyšná vítězka dvouhry.
Patnáctiletá Šarapovová zůstala sedět, zatímco ostatní povstali. „Chtěla jsem, ale moje tělo mi to nepovolilo. Jako bych byla přilepená k židli, zírala jsem na ni s jedinou myšlenkou v hlavě: Já tě dostanu.“
Stalo se. I když jí nejprve podlehla 4:6, 3:6 v prvním vzájemném utkání v Miami na jaře 2004.
„Omráčilo mě její vzezření. Naživo je mnohem větší, vyšší a silnější, než se vám zdá v televizi. Mohutné paže i stehna. Zastrašuje svým zjevem, sebevědomím, osobností. Ještě mi nebylo sedmnáct, ona už byla ve dvaadvaceti dospělá a zkušená žena, světová jednička. Tohle se nezměnilo. Pořád se vedle ní cítím jako holčička.“
Williamsová obvykle dává sokyním najevo svou nadřazenost.
„Jsi jenom zpomalovací pás na silnici. Jsi nula!“tvrdí Šarapovová.
Jejich kariéry zásadně ovlivnil střet ve finále Wimbledonu 2004. Ruska senzačně vyřídila americkou sokyni 6:1, 6:4 a zabránila ji ve velkolepém hattricku na londýnské trávě. „U sítě mě objala, řekla něco jako dobrá práce a smála se. Ale uvnitř jí do smíchu být nemohlo.“
Šarapovová to pochopila, když zastihla pokořenou protivnici v šatně a uslyšela... „Hrdelní vzlyky. Ty, po nichž lapáte po dechu. Ty, které vás vyděsí. Nemohla přestat. Já se vytratila, jak nejrychleji to šlo. Ale ona věděla, že jsem tam byla.“
Až později jí postupně docházelo, co triumfem způsobila. „Nedlouho po turnaji řekla Serena příteli, který to pak prozradil mně: S tou malou mrchou už nikdy neprohraju.“
Mýlila se. Ve finále podzimních Masters v Los Angeles ji „malá mrcha“ještě jednou zdolala. Načež rozzuřená Williamsová dostála svým slovům a vyhrála 18 následujících mačů se Šarapovovou.
„Na všech analýzách našich zápasů něco je. Ale pro mě se odpověď skrývá v šatně, v níž jsem se spěšně převlékala, zatímco ona brečela. Myslím, že nenáviděla to hubené dítě, které ji navzdory všem předpokladům porazilo ve Wimbledonu.“