V Česku si denně vezmou život čtyři lidé

Počty sebevražd lze snížit. Stačí udělat bariéry na místech jako Nuselský most, říká držitel ceny Evropské psychiatrické asociace za výzkum Petr Winkler.

MF DNES - - ROZHOVOR - Ivana Karásková reportérka MF DNES

Jsou to v průměru čtyři smutné příběhy denně. Tolik lidí si v Česku každý den sáhne na život. Sebevraždu ročně spáchá více lidí, než kolik jich zemře dohromady ve všech válkách a teroristických útocích. Ve světě na 800 tisíc. Česko se s číslem 1 500 drží nad evropským průměrem. Přitom na rozdíl od většiny států Unie dosud nemá národní akční plán prevence sebevražd. Teď by se to mohlo změnit. Vědci Národního ústavu duševního zdraví v čele s profesorem Cyrilem Höschlem a vedoucím oddělení sociální psychiatrie Petrem Winklerem vytvořili metodologii, která může být podkladem pro národní plán prevence.

Existuje účinný způsob, jak sebevraždám předcházet?

Ve světě už prevence dávno funguje, takže jsme se měli kde inspirovat. Náš návrh obsahuje několik zásadních doporučení a principů. K nejúčinnějším patří omezování přístupu k prostředkům, které se k sebevraždám používají. Můžeme například mluvit o bariérách na takzvaných hotspotech, tedy žhavých místech, kde k těmto činům často dochází. Tímto způsobem se třeba na pražském Nuselském mostě podařilo mnoha sebevraždám zabránit. Nedávno jsme poskytovali expertizu podporující zabezpečení Sítenského mostu v Kladně.

Ale pokud se chce někdo opravdu zabít, tak si asi najde jiný most, jiný způsob, jak to provést.

Bariéra nebo menší dostupnost některých léků člověka odradí, to byste se divila. Sebevražda bývá mnohdy impulzivní akt, hodně lidí si to rozmyslí, když má příležitost. V Anglii se lidé často trávili léky, nejčastěji paracetamolem. Když tam ale snížili počet medikamentů, které je dovoleno volně prodávat v jednom balení, klesl počet otrav i sebevražd. Pokud se vrátíme do Česka, tak se nám nedávno podařilo díky spolupráci s Českými drahami získat data o zemřelých, kteří skočili pod vlak.

Jak je využijete?

Na základě předběžných socio-geografických analýz si myslíme, že i tam si lidé vybírají určitá místa. Teď je třeba se důkladněji podívat na to, zdali leží blízko nich nějaké restaurace, kde se lidé před sebevraždou mohou napít na kuráž. Je třeba přemýšlet, zda je možné tato místa zabezpečit, instalovat zábranu, popřípadě alespoň umístit kontakt na linky bezpečí nebo jinou rychlou psychologickou pomoc. A to je jen jeden příklad železnic. U nás se bohužel zatím postupuje více méně nahodile, intuitivně. Nebyla stanovena žádná pracovní skupina, která by měla za úkol se této problematice věnovat systematicky a dlouhodobě. A s kompetencemi a zodpovědností účinná opatření prosazovat.

Co tedy ještě navrhujete?

Měli bychom se více věnovat psychosociálním programům na školách. A jelikož je jedním z nejrizikovějších faktorů duševní onemocnění, musíme také zlepšit navazující péči o lidi propuštěné z psychiatrické nemocnice. Nejvyšší riziko je totiž u těch, kteří se už o sebevraždu pokusili.

I když se třeba jednalo jen o demonstrativní pokus?

Ano. Na jednu dokonanou sebevraždu připadá podle odhadů Světové zdravotnické organizace dvacet pokusů. Nicméně opatření, která jsem zmínil, můžeme jen navrhnout. Je to naše iniciativa vycházející z poslání poskytovat informace důležité pro rozhodování. Nemáme kompetenci je prosadit, to je věc politiků. Národní plán prevence sebevražednosti musí vzniknout v režii ministerstva zdravotnictví a vlády.

Pořád platí, že se k demonstrativním pokusům častěji uchylují ženy, zatímco muži volí „spolehlivý“způsob – oběšení?

U nás ano, demonstrativní sebevražda je vlastně volání o pomoc. Dává šanci, že dotyčná bude zachráněna. Ve způsobech provedení panují ve světě odlišnosti. U českých mužů skutečně vede oběšení. V USA lidé nejčastěji sáhnou po střelné zbrani, v rozvojovém světě zase po pesticidech, jimiž se otráví. U nás volí ženy na prvním místě stejný způsob jako muži, ale na druhém místě jsou u nich farmaka, nikoli zastřelení jako u mužů. Na pět sebevražd mužů připadá jedna žena a vidíme zde vzrůstající trend. Mezi léty 1950 až 1990 byl průměr zhruba 2,3 mužských na jednu ženskou sebevraždu.

Máte pro to nějaké vysvětlení? Třeba rostoucí nároky na muže a jejich ekonomickou zdatnost?

Na to neznám odpověď. Celkový počet sebevražd v Česku klesal od roku 2000 až do roku 2007 s jedinou výjimkou, a tou byl rok 2003. Poté začal zase stoupat. Svou roli mohou sehrát média. Existuje takzvaný Wertherův efekt, což je termín odvíjející se od Goethova románu Utrpení mladého Werthera, který tehdy vyvolal vlnu sebevražd mezi mladými lidmi. Sklon k nápodobě sledujeme po celém takzvaně rozvinutém světě. Může být problematické, jak se o těchto činech zejména v bulvárních médiích informuje.

V archivu článků jsem našla, že v roce 2003 se devatenáctiletý student na rampě Národního muzea polil benzinem a zapálil. Na následky popálenin zemřel. Pár dnů nato se chtěl v Poličce upálit duševně nemocný muž, pak vysokoškolák v Plzni a někteří další.

Tak vidíte. Proto v rámci jednoho z našich projektů chceme připravit příručku pro žurnalisty. Máme totiž za to, že necitlivá mediální činnost může vést k vlně nápodobných sebevražd, zvlášť když se jedná o někoho známého. Pokud je člověk v úzkých a neví si rady se životem, může se takovým činem inspirovat. Zvlášť když ho média barvitě popíšou a aktérem je ceněná osoba. Například úspěšný fotbalista nebo atraktivní zpěvačka. Tyto nápodobné sebevraždy jsou prokázané a samozřejmě nemusí jít vždy o celebrity.

Jak vysvětlujete, že si lidé berou život častěji v zemích s nejvyšší životní úrovní? Třeba ve Skandinávii.

V zemích s nízkou a velmi nízkou životní úrovní zpravidla neexistuje spolehlivá evidence, data a analýzy. Co se však týče Skandinávie, tak to už neplatí. Možná i proto, že v severských zemích investovali hodně peněz do prevence a podařilo se jim čísla významně snížit. Také v Maďarsku už nejsou z téhož důvodu na špici evropského žebříčku. Což dokazuje, že vhodnou prevencí lze účinně zasáhnout. V rámci Evropy je nyní nejhorší situace v Pobaltí. Pokud jde o příčiny, jde vždy o kombinaci více faktorů včetně ekonomické situace, kvality psychiatrické péče, ale i podnebí či náboženství. Na jihu Evropy si lidé sami sáhají na život méně často.

Existuje zvýšené riziko i ve vztahu k věku?

Tak bych to neřekl, ale mezi mladými lidmi od 15 do 29 let je sebevražda druhým nejčastějším důvodem úmrtí a vůbec nejčastější pro mladé dívky ve věku 15 až 19 let. V Česku také zaznamenáváme velmi vysokou míru sebevražednosti u mužů nad 69 let.

Nejvyšší poválečné množství sebevražd spadá do roku 1970, po okupaci „spřátelenými“vojsky. Tam asi hrály roli i politické důvody, že?

Zřejmě ano. Už T. G. Masaryk, který se habilitoval prací o sebevraždách, měl za to, že svoji roli hraje anomie čili zmatenost v hodnotách, kdy staré společenské normy už neplatí a nové ještě nejsou. Tedy čas, kdy se mění směr dějin.

Dostanete se k důvodům těchto činů, k dopisům na rozloučenou?

Bohužel ne, bylo by to dobré, získali bychom cenné informace pro prevenci, ale vyžadovalo by to zvláštní výzkum. Rutinně se tyto údaje neshromažďují. Lékař jen vyplní formulář, že šlo o sebevraždu.

Je však namístě tento čin okamžitě zavrhnout? Mám na mysli hlavně bilanční sebevraždu, kdy nevyléčitelně nemocný už jen trpí?

Ty jsou ale v menšině. Zdráhám se jakkoliv generalizovat či zavrhovat, ale rozhodně bych kvůli těmto případům nerezignoval na prevenci. Za vyspělou cizinou máme co dohánět.

V lékařských dotaznících se zjišťuje i to, zda v širší rodině nedošlo k sebevraždě. Znamená to, že k ní existují vrozené dispozice?

Pokud myslíte jakýsi gen sebevražednosti, tak ten zřejmě neexistuje. Dobrovolná smrt v rodině je ale rizikový faktor, stejně jako duševní onemocnění. Některé studie uvádějí přítomnost duševního onemocnění u devíti z deseti případů dokonané sebevraždy. Roli hrají i sociální faktory, prostředí, v jakém člověk žije, zda najde pomoc mezi blízkými. Ačkoli věříme v pud sebezáchovy, sebevraždy tu byly odnepaměti a zřejmě budou i dál. Jen jich nemusí být tolik.

Foto: František Vlček, MAFRA

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.