Ekonomické blouznění o ČNB

Politika ČNB zpomaluje přibližování mezd k Západu, bez jejích měnových intervencí by dnes euro bylo za 21 až 22 korun, napsal na tomto místě ekonom Tomáš Munzi. Viceguvernér ČNB Mojmír Hampl reaguje.

Tomáš Munzi se ve svém článku Bublinový růst nemá smysl, který vyšel v MF DNES 8. září, pokusil zdiskreditovat poklidně ukončený kurzový závazek (lidově „intervence“) centrální banky. Zdiskreditoval bohužel pouze sebe. Jeho článek je totiž až dechberoucím sledem nepřesností, polopravd a do nebe volající neznalosti.

Všechny jeho zlovolné pokusy o citace lidí či dokumentů z České národní banky jsou naprosto manipulativní, což se bohužel pozná jen při přímé konfrontaci s původními texty, na něž jistě čtenář této reakce nemá čas.

Čili: není pravda, že ČNB ve Zprávě o finanční stabilitě „hájí současnou byrokratickou regulaci výstavby“. ČNB naopak jasně píše, že v podmínkách Česka a Prahy obzvlášť nemožnost více stavět přispívá k růstu cen nemovitostí. A že stávající mimořádná obtížnost zahájení stavby může tak maximálně bránit vzniku prázdných „měst duchů“známých ze Španělska a Irska. Stejně tak citace z mého rozhovoru pomíjí fakt, že byl pořízen skoro rok před zavedením kurzového závazku a vztahoval se k nedobré situaci roku 2012.

A že v něm též zcela jasně říkám, že při dalším zhoršení ekonomické situace – k němuž následně skutečně došlo – je nejpravděpodobnějším dalším krokem centrální banky použití devizového kurzu a intervencí! Citace exkolegy Lubomíra Lízala jsou též vytržené z kontextu. Vše se dá najít na internetu. Ten však pan Munzi pro ověření svých prazvláštních tvrzení zřejmě nepoužívá, jinak by si všiml třeba detailu, že šéf českého Siemensu se jmenuje Eduard Palíšek, ne Palíška.

No a takto to jde pak celé. ČNB dle Munziho může za všechny problémy země a zejména za chudnutí obyvatel a mzdové zaostávání. Po tom, co jsem napsal výše, ani nepřekvapí, že se autor neobtěžoval podívat byť jen na elementární data. Právě do zavedení kurzového závazku reálné mzdy dva roky klesaly a v roce 2013 poprvé v novodobých dějinách poklesly i nominálně, tedy bez zahrnutí inflace!

A hle, do půl roku od oslabení kurzu naopak začaly reálné platy díky růstu příjmů a zakázek podniků svižně stoupat a rostou doteď. Podobný obrázek je u hospodářského růstu, kde jsme byli v roce 2013 v Evropě na chvostu, zatímco právě po opatření ČNB jsme se posunuli mezi premianty a na čele jsme doteď.

Nemluvě o nezaměstnanosti, která začala klesat až od druhého čtvrtletí roku 2014, opět s učebnicovým zpožděním několika měsíců od kurzového závazku. Ne, není to jen zásluha ČNB, ale ve velké míře ano. Ovšem kritika by zřejmě měla znít, zda neměla ČNB naopak přijít s oslabením kurzu dříve. Tolik k drzému Munziho tvrzení, v čím zájmu asi tak měnová politika ČNB je.

Přijímám jediné jeho konstatování. ČNB může být ještě transparentnější než dnes a zveřejňovat jakékoli měnové hlasování, ne jen to o úrokových sazbách, což činí tak jako tak jen menšina bank světa. A ČNB je opakovaně řazena mezi banky nejtransparentnější.

Ale čtenáři mohou být klidní. Detailní protokol ze zasedání roku 2013 bude veřejný tak, jako se dle pravidel zveřejňují všechny jiné. A bude z nich vidět, jak ti, kteří těsně před odchodem z ČNB závazek komicky očernili (exkolega Pavel Řežábek), léta letoucí nenavrhovali ani jeho úpravu, a už vůbec ne jeho zrušení, jakkoli mohli.

Pan Munzi bez ohledu na data a fakta a realitu tvoří svůj prazvláštní svět, v němž v době nejdelší ekonomické recese měla ČNB nejspíš zvyšovat sazby a snažit se naopak kurz koruny posílit, aby krizi ještě zesílila a přinesla do ekonomiky definitivní útlum a deflaci. Za takové rady pěkně děkuji. Jistě mu děkují i všichni zaměstnaní, kterým Munzi říká, že jejich pracovní místa neměla vzniknout, protože jsou „bublinová“, a že vlastně bohatnout nemají. Toto zcela nekonzistentní uvažování – že je možné mít plnou zaměstnanost, rostoucí příjmy, rostoucí ekonomiku, stabilní cenový vývoj a zároveň vysoké úrokové sazby pro střadatele a euro za 20 či méně korun – zatím mnozí blahosklonně tolerovali pomateným politikům, kteří vždy slibují nemožné zítra, ale pozítří je už nezajímá. U ekonomů, kteří musí vážit plusy a minusy, náklady a výnosy, bylo toto vpravdě odborářské uvažování zatím řídké. Iluze se ovšem prodávají snáz než realita.

Oslněním vlastní iluzí se snad dá vysvětlit Munziho už vyslovené blouznění o utrácení devizových rezerv za byty OKD a jiné veřejné projekty. Intervenční nákupy devizových rezerv nikdy nebyly tzv. „tištěním peněz“, jak právě lidé typu Munziho lživě do omrzení tvrdili. Nemohly jím být, protože nezvyšovaly peněžní zásobu, tedy množství peněz, jimiž lidé platí. Teprve nápady na jejich utracení v ekonomice by skutečným tiskem peněz byly. Kromě toho, že je měnové financování veřejného sektoru proti zákonu a všem uznaným evropským pravidlům, je též proti vší měnové logice, o které si zřejmě i pan Munzi myslí, že ji hájí. Stejně jako jím navrhované faktické zrušení nezávislosti centrální banky.

Věřil bych, že frustrace autora může být dána tím, že sám uzavřel nějakou kurzovou sázku, která mu nevyšla. Jen spekuluji, ale ani takový důvod neznamená rezignovat na data a fakta. Ach jo, jak hluboko klesá intelektuálně má alma mater, Vysoká škola ekonomická v Praze, pod vedením stávajícího děkana, když za ni mluví i tito lidé. Těch schopných a vzdělaných je tam zjevně již jen menšina.

Do půl roku od oslabení kurzu začaly reálné platy díky růstu příjmů a zakázek podniků svižně stoupat.