Dejte dětem pokyn start, uvidíte, jaké jsou V
e škole se děti po pár týdnech snad zajely, je čas řešit jejich volnočasové aktivity. Je dobré dát jim při výběru kroužků volnou ruku? Co když chybí pohyb? „Děti velkou část dne prosedí: ve škole, v autě, u počítače, u tabletu, u televize, ale nutit je do sportování nemá význam. Zájem musí projevit samy,“říká Dita Franklová, trenérka atletiky, která v pražském klubu Atletika Človíček nadchla pro sportování stovky dětí.
Sedmiletá školačka by chtěla chodit na keramiku, na zpěv, kamarádka ji ještě zlákala na angličtinu. Má smysl ji zapsat na nějaký sportovní kroužek, když o sport zájem nemá?
Kdybych byla její matka, chtěla bych, aby aspoň něco zkusila. Vše, co jste vyjmenovala, je sedavé. Mohlo by se to projevit i na tělocviku, takové děti sice bývají manuálně zručné, ale většinou nemají velký vztah k pohybu a mezi sportovci se mohou cítit trochu neohrabaně.
Takže byste ji na nějaký hýbací kroužek zapsala.
Ne proti její vůli, to by nemělo cenu, musí sama chtít. Ale nemusí být vše organizované. Někdy stačí, aby rodič vzal dítě v zimě na lyže, v létě na kolo, trampolínu či lezeckou stěnu, aby si občas zašli zaplavat, prostě aby ho k pohybu přitáhl. A za půl roku si nabídku sportovních kroužků můžou projít znovu a dítě se třeba chytne. Při sportování ve skupince vrstevníků si mentálně odpočine, vyblbne se, nebude mít jen kamarády ze školy, pozná nové. Naučí se vyhrávat i prohrávat, snadněji se vyrovná se stresem. To se v životě hodí. Ideální je vzít takové dítě na zkušební hodinu, kde se k ničemu nezavazují, zkusí a uvidí.
V kolika letech by se to mělo zkusit?
Pět až šest let – to je ideální věk pro sportování ve skupince stejně starých dětí. V tomhle věku se už dá poznat, jaké dítě bude, myslím i povahově. Stačí jich skupinku postavit na čáru a dát povel start. Jsou děti, které vyrazí dopředu, dívají se okolo, jak jsou na tom ostatní, a snaží se být první. A pak jsou děti, které uslyší start, řeknou si: Dobrý, splním povel a nějak to uběhnou. Ti, co jsou v cíli první, neradi prohrávají, jsou průbojnější. A speciálně tihle malí individualisté by se měli naučit sportovat i ve skupince.
Proč?
Aby se nespoléhali jen sami sebe a naučili se pracovat v týmu. Aby se, když se nedaří, dokázali spojit s ostatními. Charakter dítěte se může v průběhu let měnit a dá se s tím pracovat třeba v pohybovém kroužku, během trénování ve skupině.
Takže když je dětem osm devět, jejich přístup po povelu start se může změnit?
Může. Já se snažím, aby byli všichni zdravě dravější. Ale ty, kteří jsou pořád první a mají potřebu neustále soutěžit a závodit, se snažím krotit, aby nenarušovali tréninkovou skupinu.
Krotit? A co když je to nějaký supertalent?
Když vidím, že je dítě hodně napřed, konzultuji to nejdřív s rodiči. Řeknu jim, že má jejich potomek potenciál, a po dohodě ho například přesunu do rychlejší skupinky nebo se domluvíme na nějaké specializaci u jiného trenéra.
A co dítě, které je naopak pořád poslední? Motivujete ho nějak?
Záleží na tom, jak to snáší. Když někdo rád sportuje, ale bývá často poslední, naučí se prohrávat, a toho si cením. Zkoumáme však také, jestli v tom prohrávání není lenost, i na tu máme finty. Ale když vidím, že je dítě poslední a pláče, je mu to líto, snažím se ho povzbudit a směrovat k jiné disciplíně. Jsi horší v běhu? Nevadí, umíš výborně házet a uvidíš, že až budou závody, tak hodem zařídíš spoustu bodů pro družstvo. Funguje to. Ale pozor, já pracuji hlavně s dětmi předškolními nebo školáky z první a druhé třídy. U nich je výhoda, že ještě nejsou slovně zákeřné, nedělají si naschvály a neposmívají se. Se staršími už je to horší, nastupuje rivalita, vytváří se skupinky.
Musela jste ve své praxi zákeřné dítě z kroužku vyloučit?
Když děti zlobí, snažím se nejprve domlouvat s nimi samotnými. Pokud to nepomáhá, promluvím si s rodiči. Vysvětlím jim, že nejsme pedagogičtí pracovníci, ale trenéři a chceme je něco naučit. Za dobu, co trénuji děti, jsem po vyloučení sáhla jen v jednom případě. Ne kvůli chování, ale kvůli nespolupráci rodičů. Nekomunikovali, dítě vodili pozdě na trénink a pozdě je vyzvedávali. Ale pozor, komunikace je důležitá i na straně nás, trenérů. Rodiče si rádi poslechnou, co se na tréninku dělo, co dětem šlo a co bude příště. Také potřebují mít přehled, co kdy a kde se bude dít, musí plánovat, takže je nutné udržovat aktuální webové stránky, být připraven zodpovídat různé dotazy. Zažila jsem, že nekomunikace trenéra byla důvodem, proč rodiče své děti přihlásili jinam.
Kategorie nejhorší rodič. Co se vám pod tím termínem vybaví?
Rodič, který si usmyslí: Dřív jsem dělal dobře atletiku, tak můj syn bude druhý Šebrle. Dítě, aniž se ho zeptal, dá na kroužek. Třeba ve třech letech. A chce výsledky, pokud možno hned.
Myslela jsem, že ten trend přehnaně ambiciózních rodičů ustupuje, že přibývá těch, co zaplatí kroužek hlavně proto, aby se jim vyřádilo a unavilo dítě.
Přibývá těch ambiciózních. Těch, kteří mají tříleté dítě, které ale podle nich vypadá na čtyři, a trvají na tom, aby trénovalo se staršími. Myslí si, že bude víc makat. Chtějí dítě akcelerovat, urychlit mu vývoj, specializovat ho. Jenže já jsem přesvědčena, že by si děti měly být rovny. Tříleté mezi pětiletými trénink nezvládá mentálně, nechápe pravidla, nerozumí, co se od něj chce. A kladu důraz na všestrannost, trénování formou hraní klidně několik let, než se začne dítě specializovat. Čím dřív se specializuje, tím dřív se sportem přestane, nebude mít z čeho brát. V tom se s některými rodiči dost rozcházíme.
Podle statistik i v Česku roste počet obézních dětí. Pro ně je pohyb nutnost. Hlásí se k vám, nebo se za svou horší kondici stydí?
Moc jich není, ale hlásí se. Některé bývají překvapivě obratné a máme metody, jak je zapojit. Beru to tak, že sport potřebují, a cením si toho, že se svým problémem chtějí něco dělat. Hýbat se potřebují i děti, kterým já říkám živé, i když mě jejich rodiče varují, že jsou hyperaktivní nebo mají poruchu pozornosti ADHD. Tuhle diagnózu beru vážně, jen pokud ji stanoví lékař. To, že dítko neposedí, ještě neznamená, že má ADHD. Na příliš živé děti máme triky, nesmíme jim dát prostor ke zlobení. Vyhlásíme hru na honěnou a má babu.
Jste trenérka atletiky a sama jste s ní jako malá začínala. Dají se porovnat tréninkové metody běžné za vašeho dětství s těmi dnešními?
Jako první mě napadnou závody: za mě byly povinné, omlouvalo jen zranění či nemoc. Dnes dostávám omluvenky typu: jedeme na chatu, musíme k babičce. Já to zčásti chápu, logistika rodiny je náročná. Jenže dítě by se mělo učit být zodpovědné za svůj tým, za jeho výsledky na závodech. Mělo by pochopit, že pokud na závody nedorazí, odskáčou to – a to někdy i doslova – jeho kamarádi.
Přepokládám, že rozdíl bude taky v tom, že se dnes dělá skoro všechno formou her.
To stoprocentně. Chceme je rozehřát? Zahrajeme si hru. Když jsem byla malá já, řekl nám trenér, dejte si čtyři kolečka a jdeme na to.
Je ten posun v pořádku?
Určitě ano, hlavně u malých dětí. Ty hry milují. Když trenér vidí, že ztrácejí pozornost, stačí, aby nasadil hru, do které se sám zapojí, a úspěch je zaručen. Má je na své straně a pak se zas může „normálně“trénovat.
Vidíte nějaké rozdíly mezi sportováním a fyzickou kondicí dětí na venkově a ve velkých městech?
Ve městě je víc možností, nabídka sportovních kroužků je širší, ale stojí to víc peněz a času rodičů. Pokud na vesnici nebo v malém městě funguje Sokol, je vyhráno. Vše na jednom místě, dítě si na kroužek může dojít samo, rodiče to stojí pár stovek ročně. To se pak dítě svobodněji rozhoduje, jestli ho to baví, nebo ne.
Draze zaplacený kroužek se opouští nebo mění hůř.
Přesně. Ve velkých městech se navíc čím dál obtížněji hledají místa, kde se dá sportovní kroužek organizovat, cena stoupá, parkovací místa chybějí. Na vesnici žádná nepotřebují. Záleží na vedení obcí, jak se o sportovní aktivity starají. Ale v každé větší vesnici bývá škola a ta má tělocvičnu a hřiště, takže by to mělo být jen otázkou snahy a dobré vůle.
Když jste mluvila o širší nabídce různých sportů, nechybí vám na atletice kluci? Přece jen fotbal a hokej – to je pořád velká konkurence.
Při sportování s vrstevníky si dítě mentálně odpočine. Naučí se vyhrávat i prohrávat, snadněji se vyrovná se stresem, říká trenérka atletiky Dita Franklová.
Kluci chtějí brzo vidět výsledky, potřebují soupeřit, vynikat. Tohle jim fotbal, hokej nebo bojové sporty poskytnou. Holky berou tréninky taky jako společenskou akci, uvidí se s kámoškami a společně si zatrénují. Ale pozor, chleba se možná láme: vloni jsme poprvé nabírali víc kluků než holek.