PUNKERKA s vizáží víly

V jedenácti se rozhodla, že z ní bude umělkyně. Rodiče se jí to snažili rozmluvit, ale neuspěli. Dnes patří Michaela Horáčková Hořejší ke špičce mezi scénografy a kostýmními návrháři. Česká televize teď začala vysílat její zatím poslední seriál, druhou řa

Tnarpí kostýmní výtvarnice přehnanou sebekritikou, když poprvé filmovém plátně, v divadle nebo v televizi sleduje, co vytvořila? Asi bych měla odpovědět korektně, takže vzhledem k tomu, že jsem maximalistka, pokaždé vidím nedostatky.

A verze nekorektní odpovědi?

Jako maximalistka jsem kvůli chybám schopná okusovat nábytek. Kdekoliv – na premiéře v divadle, v kině, doma v obýváku u televize, zároveň jsem ale zvědavá, jak všechno v konečném výsledku zafunguje. Mám to štěstí, že věci, které vytvářím, jsou ve velmi dobrých rukou. Ještě se mi nestalo, že bych byla po premiéře tak nespokojená, že bych chtěla skočit z mostu, ale taky jsem nezažila pocit, že bych si řekla: „Jsem dokonalá!“

Jakou práci přijmete bez zaváhání?

Rozhodně „dobovku“, to souhlasím bez rozmýšlení. Čtu si scénář, začnu si věci představovat, v hlavě se mi odvíjí příběh v obrazech a atmosféře a už si dělám i svůj soukromý casting na herce. Když tohle necítím, jdu od toho.

Seriál První republika byl z téhle kategorie?

To byla velká výzva, protože šlo o rozsáhlou věc, která vyžaduje studium, ponořit se do problému a nějakou interpretaci, protože jsme se poprvé odchylovali od dosud obecně přijímaného klišé.

Od jakého?

Všichni máme jakousi představu o tom, jak vypadal život za první republiky, která vychází z toho, co jsme dosud viděli, a já si myslím, že je dobré od toho občas trochu odstoupit.

Kam?

Kostýmy zachycující tu dobu většinou vycházejí z fotografií, které se v období od roku 1918 do roku 1924 pořizovaly. Ale na nich není vidět reálný život. Fotky si lidé nechávali udělat třikrát za život, takže se na to oblékli jako do rakve, nebo jako na svatbu, což vůbec nevypovídá o tom, co měli na sobě ráno u snídaně, večer v ložnici, když manželé před spaním řešili svoje problémy. Scénář První republiky je napsaný, jako by šlo o současnost, a my jsme si díky tomu mohli dovolit řadu věcí, které do té doby nikdo neudělal.

Za které jste ale pak byli kritizovaní. Byly ty námitky oprávněné?

Určité věci vyvolávaly kontroverzi právě proto, že jsme se odchýlili od nějakého standardu, na který jsme zvyklí. Všechny kostýmy byly dobově správně a při jejich navrhování jsem myslela hlavně na lidi z té doby. Třeba hlavní hrdinka Klára Valentová neměla komornou, tím pádem nemohla nosit korzet, nikdo by jí ho nemohl zavázat. Kalhotový kostým Magdalény Škvorové byl velmi kritizovaný, já ho přitom považuji za svoji největší výhru. Byla to kopie originálu z Vídně, který se v té době opravdu nosil. Kalhotová sukně z něj měla u žen velký ohlas, o střih si jich napsalo nějakých 120, a kdykoliv přijedu do nějaké krejčovské dílny, dozvím se, kolika ženám ji šili.

ANDY WARHOL BYL MŮJ VZOR V seriálu je díky oblečení snadno rozpoznatelné, kdo má jaké společenské postavení. Prozradí na nás šaty i dnes, kdo jsme?

Příliš ne, poslední taková doba skončila po válce někdy v roce 1947, kdy ještě platilo rčení, že šaty dělají člověka. Tehdy jste společenské postavení podle oblečení jasně identifikovali, dneska už to není možné.

Nevrací se tahle doba zase?

Do jisté míry, nicméně dnes jsou věci tak dostupné, že není problém pro kohokoliv se za kohokoliv převléknout. Tenkrát něco takového nešlo, protože některé věci byly pro jisté společenské třídy nedostupné. Nemohlo se stát, aby se holka „do větru“prezentovala ve vysoké společnosti jako dáma. Nejenže by se neuměla chovat, správně mluvit, chodit, ale taky by neměla na správné ruce náramek a správné šaty. Určité detaily na oblečení charakterizovaly právníky, lékaře, pracující ženy, sekretářky, dělnice. Byly tak rozdělené i podniky, do kterých se lidé chodili bavit, a myslím, že společnosti to vyhovovalo. Každý měl své místo, zároveň nebyla tak silná determinace, že by nedokázal překročit svoje hranice. A v tom byly velké naděje meziválečného období.

Vy jste dnes přišla v černé sukni a bílém triku. Kam byste sama sebe společensky zařadila?

Do vysokoškolsky vzdělané, pracující a kreativní skupiny lidí.

Je váš šatník kreativní?

Co se týče barev, jsem kovářova kobyla, ale vzhledem k tomu, že preferuju černou, která obsahuje všechny barvy světa, a bílou, která má 224 odstínů, tak to není zas taková bída. Já mám ráda solitérní a jednoduché věci, které nejsou příliš epické, že by samy o sobě vyprávěly nějaký příběh.

A mám to štěstí, že jsem na škole potkala Liběnu Rochovou, která mě silným způsobem ovlivnila a zároveň se stala, jestli to tak můžu říct, mojí přítelkyní. Takže když to jen trochu jde, ráda nosím její věci. Kombinuju je s těmi základními z běžné konfekce, ale nakupuji i ve vintage obchodech. Na premiéře jsem třeba měla devadesát let staré šaty, které byly senzační. Rozhodně se ale nevyžívám v množství.

Prošla jste si v mládí obdobím experimentů?

Určitě, někdy v roce 1999 jsem chtěla vypadat jako Andy Warhol, což se splnilo. Jednu stranu hlavy jsem měla vystříhanou, k tomu obarvenou bílou patku a zbytek postříkaný zlatými třpytkami. Nosila jsem tílko ze starého kombiné polepené flitry, rukavičky bez prstů, olámané nehty, ruce zapatlané od barev a černé džíny s potiskem hadí kůže. A předtím na gymplu v punkové kapele ACZ 4502, se kterou jsme měli dva koncerty, jsem měla dlouhé modré natupírované vlasy. Ale stejně mi to nikdo nevěřil, pořád jsem vypadala jako víla Amálka, která si jen někam odskočila.

Jak dlouho vám punkové období vydrželo?

Jsem pořád stejná, jen už nemám tu vyholenou hlavu.

Nesli rodiče módní experimenty statečně?

Moji rodiče jsou celkem liberální, když už se smířili s tím, že budu dělat scénografii, a ne dějiny umění nebo něco pořádného, nevadilo jim to.

Proč měli výhrady vůči scénografii?

Nedokázali si představit takový život. Oni měli velmi dobrý život, hezký, spravedlivý, poctivý, pro ně ve známé sféře. Umělecký svět jim byl naprosto cizí, tím pádem nebezpečný, protože když něco neznáte, obáváte se toho. Zvlášť pokud se to týká vaší sedmnáctileté blonďaté dcery. Teď už si to jako matka dokážu představit.

Kdy si řekli, že to není jen pubertální výstřelek, ale chcete to povolání opravdu dělat?

Bylo to postupné, ale první taková vlaštovka byla, když jsem se dostala do druhého kola přijímaček. Táta mi tehdy pomáhal do autobusu do Brna. Měla jsem desky a figurínu v životní velikosti s velkou plachtou. Řekl, že ať to dopadne, jak chce, tak si váží toho, že jsem něco vymyslela a vytvořila, že to on u svých studentů postrádá. Dojalo mě to, dodnes si pamatuju, jak to řekl, protože to pro mě byla obrovská podpora.

Tatínek je jaderný fyzik, maminka učitelka, jak vás vůbec napadlo stát se kostýmní výtvarnicí?

Pamatuju si přesně, že jsem se rozhodla ve stanu v kempu Antýgl na Šumavě po návštěvě expozice animovaného filmu na zámku Kratochvíle. Bylo mi jedenáct, já tam viděla Trnkovy loutky a okouzlil mě ten svět za světem, že můžete vytvořit příběh, kterému dáte život.

PŘÁTELSTVÍ Z RUSKA NA CELÝ ŽIVOT Pamatujete si z dětství i dobu, kdy jste žili v Rusku?

Hodně, přijela jsem tam jako dvouletá a odjížděla v sedmi letech, určité obrazy i atmosféru si vybavuji. Byli jsme tam šťastní.

Přestože pobyt tam nebyl dobrovolný?

Můj otec tam šel z politických důvodů, tady se nehodil, ale zároveň byl zajímavý svojí kvalifi-

kací jako vědec, tak ho odklidili do ústavu jaderných studií. Původně to mělo být na rok, ale vzhledem k nemožnosti návratu jsme zůstali pět let. Fungovala tam určitá atmosféra spiklenectví a odtržení od domova a zformovala se tam přátelství, která celé naší rodině vydržela dodnes. Žádné negativní vzpomínky nemáte? Tenkrát jsem si nemohla uvědomit řadu souvislostí. Bydleli jsme v domě na sídlišti Černá říčka, které postavili i s celým ústavem vězni z gulagu. A tihle lidé nakonec skončili v masových hrobech. V roce 1990 tam kvůli špatnému podloží začaly vzlínat kosti, což je děsivé a všechno vám dojde až v dospělosti. Já si z Ruska pamatuju výlety lodí, třímetrové závěje sněhu, dědu Mráze a školku, která byla krutá stejně jako zdravotnictví.

Co se tam dělo?

V té době už se vědělo o AIDS, žloutence, jak se přenáší, přesto v nemocnicích nepoužívali jednorázové jehly, jen je opláchli pod vodou a šup do vás. Maminka tehdy těžce onemocněla, měla závažný zápal plic, skončila v nemocnici a táta se musel naučit vařit, aby měla vůbec co jíst. Stejně tak jsme jí donášeli zdravotnický materiál a myslím, že to jí zachránilo život. Ve školce a ve škole zase panovala tvrdá disciplína. Museli jsme spát jen v určité pozici, holky nesměly nosit náušnice, protože hrozilo, že vám je divočejší děti vytrhnou z ucha. Přes to všechno mám na tu dobu příjemné vzpomínky.

FEMINISMUS ŽENY ZACHRÁNIL Kdybyste se měla vrátit v čase, kam by to bylo?

Nejzajímavější je pro mě určitě období mezi dvěma válkami, protože došlo k velké revoluci, která se pojí s mým oblíbeným a milovaným tématem, se ženskými šancemi. Například v době vlády královny Viktorie v Anglii ženy v jistých kruzích zhusta končily v blázinci, protože neměly šanci cokoliv dělat. Vzdělávací instituce pro ně byly zavřené, nemohly podnikat, když nepočítáme kuplířství a prodej květin, dokonce jim nebylo umožněno ani pečovat o rodinu a děti. Ty jim byly odebrány, staraly se o ně kojné a chůvy, takže ženy byly určeny k tomu, aby 50 let vyšívaly a chodily na procházky. A to je na zbláznění a zločin. Proto se nedivím vzedmutí feministického hnutí, které ženy zachránilo, a ctím dobu mezi válkami. Bylo to období velkých šancí a štěstí, kdy se mohly ženy, ale i muži začít realizovat.

Je feminismus i po těch sto letech dnes aktuální?

Řekla bych, že už není aktuální mluvit o feministkách, ale o mužích feministech, kterých začíná být čím dál více. Vadí mi, když se dělají rozdíly jen kvůli tomu, že má někdo jiné pohlaví než ten druhý. Abych byla konkrétní – pokud já dostanu k podpisu smlouvu, podle které je můj honorář o 30 procent nižší než mého mužského kolegy, přičemž odvedeme stejnou práci, tak je to špatně. Tohle v 21. století nemá místo a je to zbytečné.

Stalo se vám něco takového?

Ano, proto o tom mluvím, snažím se neargumentovat něčím, co jsem sama nezažila.

Ozvala jste se?

Kolega byl tak hodný, že mi půjčil svoji smlouvu, a já šla za člověkem, který ji vytvořil. Nešlo mi o to, aby jemu strhli honorář, ale chtěla jsem, abychom oba dostali stejně. Dotyčného, což byl muž na vysokém postu v jistém kulturním stánku, jsem se zeptala na důvody. Vtipné na tom bylo, že v té době jsem ještě nebyla vdaná, u svého příjmení jsem neměla koncovku -ová a dokonce jsem jako Hořejší na sebe četla divadelní kritiku, kde o mně psali jako o muži.

Jak to dopadlo?

Ten šéf se mi omluvil s tím, že je to tak nastavené, ale já trvala na svém. Nejen kvůli sobě, ale i proto, aby se to nestávalo dalším ženám po mně. Řekla jsem, že pokud s tím něco neudělají, že o tom budu veřejně mluvit, a nakonec se to srovnalo. Nejsem ta, která tepe do všeho, spoustu věcí nechávám být a snažím se v nich najít to dobré, ale tohle bylo trapné a nehorázné.

Je v některých oblastech akceptovatelné rozdílné odměňování žen a mužů?

Zcela určitě, třeba ve sférách, kde muži podávají větší výkony vzhledem k tělesné konstituci. Není sporu o tom, že mají větší sílu. Litovala jsem chudáka poslance Evropského parlamentu, který byl vytrestán za to, že řekl, že muži jsou silnější než ženy. Nevnímala jsem to v obecném slova smyslu, ale že mají větší fyzickou sílu. Ale jinak rozdíly v odměňování akceptovatelné nejsou.

Přesto ale stále panují. Proč to tak je?

Dnešní dobu velmi zajímavě charakterizovala Agnieszka Holland, když ji nazvala poslední válkou bílých mužů. Já mám muže ráda, zejména když se umí chovat, jsou velkorysí a skvělí, ale některé jejich chování mi vadí, kritizuju ho a pak vypadám jako fanatická feministka.

Povídejte.

Muži vědí, že nesmějí být macha, a nechovají se tak, ale někteří pak k ženám přistupují blahosklonně a dávají jim najevo, že jim vlastně ze své dobré vůle něco umožňují. Jako když v hračkářství kupujete dítěti hračku. Tohle je mi líto, zároveň mám vztek a považuju to za výraz jejich zoufalství, který souvisí s tím, že se bojí o své pozice.

Co se s tím dá dělat?

Vždycky mám velkou radost, když vidím, že se muž pokusí udělat něco v „ženské“sféře, když si třeba zkusí být skutečným otcem. To je až dojemné pozorovat ho. V momentě, kdy zjistí, že je schopen utišit dětský pláč, být s dítětem v nemoci, prožít s ním nepohodlí, najednou získá úplně jiné sebevědomí.

Zkusil tohle váš manžel?

Jak co, Michal hlavně není ten typ muže, který vede šovinistické poznámky, on je velkorysý. Nebyl táta na mateřské, to ne, ale zkouší jiné věci. Když se mu podaří Julinku něco nového naučit, tak se k němu dostává právě to, o čem mluvím, to odlišné sebevědomí. Muži už ho nemusí získávat se zbraní v ruce, ale i jiným způsobem.

Čekává vás teď náročné období – práce, dcera v první třídě, prezidentská kampaň. Těšíte se na následující měsíce, nebo se spíš obáváte?

Já se těším, bude to nová a určitě zajímavá etapa mého života. Uvidíme, co přinese.

Je až dojemné pozorovat muže, když se pokusí udělat něco v „ženské“sféře, když si třeba zkusí být skutečným otcem.