Jak mi Petr Šabach pouštěl doma staré desky

Oněkterých zemřelých hvězdných umělcích se občas píše, že se za života vůbec nechovali jako celebrita, ale zůstávali skromní a svoji.

Většinou tyhle fráze beru s rezervou, ale v případě spisovatele Petra Šabacha, který zemřel o víkendu, to mohu opravdu spolupodepsat.

Mám na něj i jednu osobní vzpomínku, která je sice stará skoro patnáct let, ale pamatuji si vše, jako by se to stalo včera.

Znali jsme se pouhých několik hodin a Šabach už mě pozval domů jako starého kámoše.

Mezi lety 2001 až 2005 jsme s ředitelkou knihovny v Roudnici nad Labem uspořádali společně několik ročníků literárního festivalu Podřipské čtení. Postupně se na něm vystřídalo docela dost známých spisovatelů – Miloš Urban, Josef Formánek, Jan Jandourek a další.

Měli jsme tak možnost srovnávat, kdo je naživo „studený jako psí čumák“, a kdo naopak ochotný, vřelý a bezprostřední.

Asi hned na druhý ročník dorazil i Petr Šabach. Přijel odpoledne hromadnou dopravou a hned od autobusu zamířil do hospody. Do lokálu zatáhl i další toho roku vystupující autory, které cestou posbíral někde po Roudnici. Takže jsme měli chvíli jemný strach, aby se Šabach na akci, která začínala v 17 hodin, vůbec dostavil.

Ale Petr Šabach se do knihovny dostavil, přesný jako hodinky, byť trochu „v dobré náladě“. Přečetl ukázku z textu o Indiánovi, který pak vyšel v roce 2004 pod názvem Ramon. Nebyla to sice taková švanda, jak možná lidi čekali, protože asi čekali „Pelíšky“. Ale zaplněný sál knihovny byl stejně především vděčný za „živého“Šabacha.

Večer mě ředitelka knihovny poprosila, abych Šabacha odvezl autem do Prahy. Vzpomínám si, že tehdy bydlel v ulici někde mezi Vítězným náměstím a Hradčanskou v Praze 6. Jak mi vysvětloval, bydlel ve „vojenské čtvrti“, což mi k němu tak nějak sedělo, jelikož pocházel z vojenské rodiny.

Čekal jsem, že ho vyhodím před domem a rozloučíme se, ale to ještě nebyl zdaleka konec. Šabach mě v tu už pozdní večerní hodinu pozval k sobě domů. Posadil se na podlahu v obýváku, začal se chlubit svým novým „úlovkem“– deskou rockové kapely White Stripes – a pouštěl mi svoje nejoblíbenější skladby. Dostal jsem kafe, myslím, že byla doma i jeho žena, i když už si to přesně nepamatuji. Ale pamatuji si, že jsem si tam připadal poněkud trapně a nepatřičně – přece jenom jsem byl před půlnocí doma u někoho, s kým jsem se skoro vůbec neznal. Musel jsem tam přece jenom rušit. Ale Petr Šabach byl absolutně nenucený, jako bychom se znali roky. Strávili jsme tam dobrou hodinu povídáním o hudbě. Jsem si jistý, že takhle vřele se choval i k dalším lidem.

Od té doby mám zafixováno, že Petr Šabach žil sám stejný život jako postavy jeho děl. Měl pro to ostatně všechny předpoklady. Na jednu stranu byl jedním z mála českých spisovatelů, kterého jeho knihy živily (i když ještě vyučoval tvůrčí psaní) – ale zase ho neživily tak dobře jako Michala Viewegha. Pamatuji si i na jeho dávný rozhovor s exkolegou Tomášem Poláčkem v magazínu MF DNES, kde se ho Tomáš ptal, kolik si vydělá a jestli má třeba víc, než byl tehdy průměrný novinářský plat (nějakých 25 tisíc korun)? Šabach přiznal, že tolik tedy rozhodně nemá, ale že mu to nevadí a je svým pánem. Takže zkrátka, žil skromně a měl moře času.

Kdykoli jdu těmi ulicemi u Vítězného náměstí, vzpomenu si na něj.