Osudová fotka z vagonu: mladík skončil na vozíku
Daniel vylezl na stojící vlak. Co bylo dál, zná jen z vyprávění. Na nohy už se nikdy nepostaví.
Osmnáctiletý Daniel leží v nemocniční posteli a s lehce znuděným výrazem působí jako pacient, kterému se viróza vleče k nepřečkání dlouho.
Skutečnost je o hodně horší. Pod bílou pokrývkou mu chybí levá noha a tu pravou vůbec necítí. Loni 13. listopadu se na plzeňském nádraží Jižní předměstí fatálně zranil. S kamarádem čekali na vlak do jejich vesnice, a jelikož do odjezdu chybělo ještě třináct minut, vyšplhali se na odstavenou cisternu. Napadlo je, že by si z výšky mohli udělat zajímavé fotky s osvíceným nádražím v pozadí. Bylo po šesté večer, venku už tma.
„Nahoře jsme se domlouvali na záběrech nejprve v podřepu. Pak mi kamarád Petr podal telefon, abych ho vyfotil. Stoupl jsem si, abych ho líp zabral, a od té chvíle si nic nepamatuju. Probudil jsem se až v pražské vinohradské nemocnici, po čtyřech dnech v kómatu,“bez okolků líčí Daniel Křeček. Momentálně pacient spinální jednotky Fakultní nemocnice v Motole.
Ze střípků, které se postupně dozvídal od různých lidí, si Daniel časem poskládal obrázek osudného večera i dnů následujících. Tím, jak se postavil, se přiblížil drátům vysokého napětí a nastal obloukový výboj. V bezvědomí spadl z vagonu na zem, začalo na něm hořet oblečení. Kamarád Petr nezpanikařil. Rychle si sundal bundu, aby Dana uhasil, a pak zavolal záchranku.
Z plzeňské nemocnice zraněného transportovali vrtulníkem do Prahy. Lékaři zjistili popáleniny druhého a třetího stupně na 70 procentech těla. Spálená kůže však nebyla tím nejhorším, co Daniela potkalo. Při pádu z vagonu si zlomil páteř.
Zoufalí rodiče se okamžitě rozjeli do nemocnice. Lékaři jim sdělili zprávu z těch nejhorších.
„Když jsem se v nemocnici probral, měl jsem výpadky paměti a chvíli trvalo, než jsem pochopil, kde jsem a co se událo. Asi po dvou týdnech se táta odhodlal a přišel za mnou s psychologem. Na rovinu mi řekli, že se už na nohy nepostavím. Ptal jsem se, jestli zbývá nějaká šance. Žádná nebyla.“
Museli mu amputovat nohu
Jak už to u tragédií bývá, sešlo se několik osudných momentů. Autobus, kterým tehdy chtěli jet chlapci domů, jim o tři minuty ujel. Domů, do rodných Vejprnic, to sice měli jen tři kilometry, ale potmě a za sychravého počasí se jim šlapat nechtělo.
Jinému by se v hlavě rozjel kolotoč různých „kdyby“, deptaly by ho otázky typu „proč zrovna já“. Daniel působí překvapivě klidně a srovnaný s osudem, přestože jeho útrapy ještě měly pokračování.
Na spinální jednotce Fakultní nemocnice v Motole ho naučili, jak si sednout na vozík, jak se z něj přemístit na WC, pak dva další měsíce cvičil v rehabilitačním ústavu v Kladrubech. Jenže se objevily komplikace.
„Telefon, který jsem měl tehdy v kapse, mi do hloubky popálil levou nohu, takže mi začala odumírat tkáň. Potýkal jsem se taky s proleženinami. Musel jsem zpátky do Motola, kde mi nohu amputovali.