Co hrozí Česku bez rozpočtu V
Volby koncem října, pak ustavování nové Sněmovny, složité skládání vlády. To vše výrazně zvyšuje pravděpodobnost, že noví poslanci nestihnou do konce roku schválit státní rozpočet. Máme se bát rozpočtového provizoria?
souvislosti s termínem voleb v čase pokročilého podzimu je zmiňována možnost uplatnění režimu rozpočtového provizoria, neboť státní rozpočet bude možná schvalovat výrazně jiná Sněmovna, než odpovídá politickému krytí exekutivy, která rozpočet připravovala. Je důvod se bát a již nyní předjímat možná rizika situace, která by – ve stručnosti – umožňovala profinancovat pouze potřeby veřejné služby přijaté již pro rok 2017, a naopak neumožnila uvolnit veřejné zdroje pro účel potřeb nových, o nichž bylo rozhodnuto v období nynějším. Rozpočtové provizorium současně omezuje realizaci velkých investičních aktivit financovaných z rozpočtu.
Na straně jedné je rozpočtové provizorium nepochybně méně dobrou alternativou vůči optimálně fungujícímu režimu rozpočtové procedury. Alternativou reflektující nedohodu, přerušení normálně fungujícího procesu.
Tato nedohoda však může nastat v různých podmínkách rozpočtové odpovědnosti příslušného státu. Tam, kde se chová po všech stránkách dlouhodobě zodpovědně, má svůj fiskální systém nastaven tak, aby potřebná veřejná služba mohla být zafinancována, případné změny přijímá s dostatečným odstupem, aby mohly být do rozpočtového systému zabudovány, nemusí se stát ani jeho občané bát.
Naopak tam, kde jsou změny prováděny nesystémově, chaoticky, na poslední chvíli, kde nereflektují zásadní výdajové trendy, kde je rozpočet nastaven tak, že není možné pružně reagovat na nové situace, může nastat problém.
Naštěstí u nás je rozpočtové provizorium stále považováno za krajní a mimořádné opatření a jako takové se i v praxi používá. Navíc v tom nicotném počtu případů jeho uplatnění trvalo vždy jen pár týdnů. Současně je český rozpočet v evropském srovnání relativně zdravý a fiskálně zodpovědný – s dlouhodobě nízkou mírou deficitu i veřejného dluhu. Větším problém představuje rozpočtová flexibilita a schopnost reagovat na podněty, které se v průběhu roku objeví. A zásadním problémem je struktura výdajů, v níž stále menší a menší roli hrají ty kapitálové, jimiž stát zajišťuje strategicky významné veřejné investice, důležité pro jeho budoucí prosperitu.
Tomu všemu rozpočtové provizorium rozhodně neprospívá. A právě tam bychom mohli narazit. Buďme konkrétní: letošní rok je ve znamení tlaku na velmi rychlý růst mezd a platů, který se nevyhne ani veřejnému sektoru. Číselně je tlak až třikrát silnější, než činil „normál“uplynulých řekněme 10 až 15 let. Jinak řečeno, rozpočtový systém je nastaven na podstatně skromnější výdajovou obálku pro mzdy, než kterou požadují profese ve veřejné sféře, a zavedení rozpočtového provizoria by znemožnilo tento vyšší než dosavadní mzdový nárůst po dobu provizoria vyplatit. Vzhledem k tomu, že mzdy jsou nyní v České republice klíčovým faktorem pro růst HDP, mohlo by se rozpočtové provizorium zásadně podepsat na zbrzdění velmi slibné makroekonomické výkonnosti.
Druhým příkladem může být výše zmíněný investiční kanál. Ještě před deseti lety jsme bědovali, že kvůli vysokému podílu mandatorních výdajů nemůže rozpočet robustněji podporovat investice. Tehdy činila míra kapitálových výdajů na celkových veřejných výdajích nějakých 15 procent; dnes jsou to s bídou 4 procenta. Kdyby i pro příští rok vinou rozpočtového provizoria došlo ke zmrazení kapitálových výdajů na hodnotě tohoto dna, mohly by se o další rok zpozdit pro nás významné investiční akce (především v dopravní infrastruktuře, s neblahým dopadem například na výkon a zaměstnanost ve stavebnictví).
A třetí riziko je spojeno s evropskými fondy, které jsou přes rozpočet přerozdělovány, a navíc jsou z něj spolufinancovány. Rok 2017 si vybral v této disciplíně určitý oddechový čas, a tím nastavil laťku čerpání nízko. Pro rok 2018 lze předpokládat jejich opětovnou expanzi v podstatně větším objemu než letos. Povinné státní spolufinancování, jež čerpání těchto prostředků doprovází, by se též ocitlo v ohrožení. Ze tří uvedených příkladů by se tento dotýkal bezkonkurenčně nejvyššího objemu prostředků.
Toto jsou tři zřejmě nejzásadnější oblasti v reálném životě, kterých by se případné rozpočtové provizorium dotklo. Větší újmy však může způsobit v oblasti reputace. Žádnému státu rozhodně neprospěje, když se o něm mluví jako o příkladu nezvládnutí standardního rozpočtového procesu s potřebou uchýlení se k oné mimořádné variantě, a to dokonce i tehdy, nachází-li se ve stavu, kdy je jeho rozpočtový systém připraven se s provizoriem vyrovnat bez reálných následků. Je na něj prostě v dané chvíli nahlíženo skrz prsty, je různě testován, zkoušen a jsou mu kladeny i nepříjemné otázky. Ocitl se v podezření, že z něj třeba ještě něco dalšího vypadne.
Česká ekonomika je však momentálně v tak dobré kondici, v jaké již dlouho nebyla, a případná vyšší pozornost by paradoxně mohla být přesměrována ke zdůraznění a vyšší viditelnosti nemála jejích silných stránek – vysokého růstu, nízké nezaměstnanosti, obchodního přebytku, fiskální zdrženlivosti, strukturální vyváženosti.
Případné rozpočtové provizorium by tedy nemělo představovat zásadní překážku v jejím pozitivním vývoji; ony tři oblasti, kterých by se mohlo zvláště dotknout, si vyžádají potřebu věcného řešení bez ohledu na něj. Přesto by však (staro)noví politici ve Sněmovně měli ukázat svoji schopnost dohody dosáhnout a režimu rozpočtového provizoria se vyhnout.
Rozpočtové provizorium by znemožnilo vyplatit mzdový nárůst, se kterým vláda počítá.