S IRMOU ZA ZÁDY
Náš dům stojí, má střechu, věci v něm zůstaly neporušené. Moji synové jsou živí a zdraví. Nic z toho mi ještě před pár dny nikdo nedokázal zaručit.
„ Chcete můj vozík? Jen si ho vezměte, uvnitř žádné nejsou,“oslovil mě mladý muž a s úsměvem mi nabízel svůj nákupní vozík. „Uvnitř nejsou vozíky? Co se stalo?“ptám se udiveně. „To je kvůli hurikánu. Lidé nakupují jako blázni,“vysvětlil mi, zatímco si nakládal plata s malými vodami do auta.
Bylo úterý ráno, první pracovní den po prodlouženém víkendu, a na parkovišti u naší samoobsluhy Publix, které bývá v tuto dobu zcela prázdné, jsem horko těžko našla volné místo. Za ta léta, co do USA jezdím, jsem nikdy nezažila, že by něčeho nebylo dost.
Teď jsem se nevěřícně rozhlížela kolem sebe a poprvé si všimla, že všichni mají ve svých vozících vodu. Když jsem zamířila do oddělení s vodou já, nebyla tam jediná lahvička.
„V Americe došla voda,“volám se smíchem do Prahy mámě, která má na rozdíl ode mě zprávy o blížícím se hurikánu Irma už druhý den a je náležitě zděšená. „Prosím tě,“uklidňuju ji, „jako bys Američany neznala. Jsou vždycky hned ze všeho tak vyděšení a na všechno musí být předpřipraveni, hlavně aby na chvíli nepřišli o ty svoje steaky.“
Vůbec by mě nenapadlo, že za 24 hodin budu i já balit celou domácnost do auta a vyděšená ujíždět se syny tisíce kilometrů před nejsilnějším hurikánem všech dob. Že i já budu stát ve frontách na vodu, bezúspěšně shánět tužkové baterky a modlit se v nekonečných zácpách na dálnicích, aby se to už konečně pohnulo. A že nejlepším místem na psaní reportáží se ukáže být hotelová koupelna, protože je to na cestě jediná místnost, kde ve čtyři ráno nikoho ťukáním do klávesnice nevzbudím.
PŘEPLNĚNÁ ŠKOLA
Zatím jsem se jen neochotně přidala k těm jihoamerickým dámám, abych taky dostala příděl dvou galonů na osobu, tedy necelých osm litrů vody. Do příštího supermarketu už jsem si vychytrale vzala malého syna, abych dostala galony čtyři. Vodu zaváželi v osm ráno a pak zase
až ve dvě odpoledne. Lidé stáli frontu i hodinu předem, aby se na ně dostalo.
Stejná situace byla na benzinových pumpách. Nebyla jediná, u které by nestála řada aspoň třiceti aut. Já naštěstí měla plnou nádrž, ale potřebovala jsem doplnit vzduch v pneumatikách, takže jsem na jednu pumpu vjela mimo frontu. Řidiči mě okamžitě vytroubili, protože mysleli, že je drze předbíhám. Na několika čerpacích stanicích došel během pár hodin benzin úplně. Čekala jsem, že tam nebudou fronty, ale omyl. Disciplinovaní Američané stáli dál a čekali, až dorazí cisterna a doplní zásoby. Dorazila.
Lidé se připravovali, ale zároveň pořád doufali, že hurikán zase přejde, jako už se to stalo mnohokrát. Září je kvůli letním vedrům každoročně obdobím hurikánů a Floriďané jsou za ta léta zvyklí. Systém protihurikánových okenic mají tak vypracovaný, že už i mezi nimi jsou módní trendy.
Klasické kovové jsou šroubovací a musí je montovat silný člověk zhruba tři hodiny. Vylepšením jsou takzvaná harmonia, která se jako harmonika přetáhnou přes okna během deseti minut na celém domě. Ale ti nejbohatší si pořizují novinku – průsvitné okenice z materiálu, z něhož se vyrábějí neprůstřelné vesty. Díky nim i při zabednění proudí do domu denní světlo, takže je možné hurikán pozorovat zevnitř a nemít v domě deprimující tmu.
Právě představa tmy v zabedněném domě byla pro mě posledním argumentem, který mě přiměl sbalit děti a pokusit se hurikánu Irma ujet. Shodou okolností jsem se totiž ocitla na Floridě před úderem hurikánu se syny sama. Manžel těsně předtím odjel pracovně do Česka a narychlo se vrátit nemělo smysl. Nebylo totiž jasné, kam by měl vůbec přiletět.
Nevědělo se, kam přesně hurikán udeří. Americký a evropský model výpočtu se shodovaly jen do doby, než Irma dorazila na jih Floridy, pak už každý mířil po opačné straně pobřeží. Letiště navíc postupně uzavírala provoz.
Naší spádovou záchrannou budovou, do níž se mohli lidé v postižených oblastech schovat a hurikán přečkat, byla škola mých dětí. Otevřeli ji pro veřejnost v poledne. V pět byla její kapacita beznadějně naplněná.
Možností, kam se bezpečně schovat, rychle ubývalo. Zůstat znamenalo být v nejlepším případě zavřená několik dní se třemi energickými syny v domě bez světla, pravděpodobně bez elektřiny, internetu a možnosti vycházení.
„Nejhorší na hurikánu je ten zvuk,“řekla mi sousedka Kathy. „Je to příšerně silná, nekončící a kvílející bouřka a přitom nevíte, co se doopravdy děje kolem. Jako když přistává letadlo, ale nikdy nepřestane.“Kathy zažila dosud nejničivější hurikán Andrew v roce 1992. Musela jsem se rozhodnout rychle, a ne jako
novinářka, nýbrž jako matka. A tak jsem udělala přesně obrácenou věc, než bych udělala jako reportérka: z hlavního místa dění jsem prchla.
Místo klidného pobytu na slunečné Floridě jsem ze dne na den sbalila všechno, co jsem měla doma, a vyrazila na cestu, o které jsem nevěděla, jak dlouho potrvá, jestli ji zvládnu a hlavně zda se budeme ještě mít kam vrátit. Několikrát jsem zkontrolovala, jestli mám všechny pasy, rodné listy a smlouvu na dům, aby mě do něj pustili zpátky, počkala jsem, až klukům skončí vyučování, a naskládala je do rodinného auta.
„Jestli vítr překročí osmdesát kilometrů za hodinu, nebudeme vás moct zachránit. Odjeďte teď,“vyzýval guvernér Floridy vážným hlasem.
Znepokojený manžel s tchánem mi z Evropy vypočítávali cestu, kudy mám jet, abych se s dětmi dostala opravdu do bezpečí. Zůstat v autě na dálnici bez benzinu ve chvíli, kdy na nás míří hurikán nejsilnějšího stupně pět, by totiž bylo ještě horší než zůstat doma. Jenže jedna z nejtěžších věcí v přípravě na hurikán je jeho nevypočitatelnost. Neví se, kdy udeří, jak silně udeří, kudy půjde, případně kdy zeslábne.
ŠEST MILIONŮ LIDÍ
Cesta z Miami na severovýchod do Atlanty, kde měl být klid, se mi otočila o sto osmdesát stupňů hned druhý den ráno. Z Atlanty tak najednou bylo Tallahassee, hlavní město Floridy. Nejhorší zážitek z celé cesty. Tam jsem se opravdu bála.
Místo pěti hodin trvala cesta hodin devět. Server Booking. com, přes který jsem hledala ubytování, mi vyhodil už jen jeden poslední pokoj pro čtyři lidi. Spolu s námi se totiž evakuovala i třetina Floridy. Na cesty se vydalo přes šest milionů lidí z celkových dvaceti, které na tomto subtropickém poloostrově bydlí.
Ve čtvrtek ráno taky přišly první zprávy, jak Irma dramaticky zdevastovala první ostrov Barbuda, na který udeřila v plné síle stupně pět. Měřila v poloměru dvakrát víc než hurikán Andrew, po jehož náletu před čtvrt stoletím zůstala Florida dva měsíce bez elektřiny.
MOTEL JAKO Z HORORU
Čekal nás děsivý, špinavý motel u cesty, kam jsme dorazili za tmy v deset večer poté, co jsme bloudili postranními silnicemi v lesích, protože všude jinde byly zácpy.
Najednou se úplně proměnil druh lidí, které jsem potkávala. Recepční byla nezvykle neochotná, z jednoho pokoje vyběhla plačící žena a utíkala pryč, starší pár hned vedle stál před dveřmi a kouřící muž a žena na nás koukali, jak se snažíme otevřít dveře s rozbitou klikou. Měli puštěnou televizi celou noc a do toho pán silně chrápal.
Kluci se sprchovali v crocsech a spali pro jistotu oblečeni – z časově úsporných důvodů rovnou do čistých kraťasů a trička na druhý den.
Bylo to celé tak nervující, že jsem jednoduše neusnula. To mělo jednu výhodu: první reportáž do deníku jsem odevzdala včas a stihla tak českou uzávěrku. A taky jsem se dozvěděla ještě předtím, než vstali na Floridě všichni ostatní, že Irma míří přímo na Tallahassee a že se floridská metropole má stát přímo jejím okem.
Stihla jsem proto ještě najít volný hotel a už v osm ráno jsme byli sbaleni v autě. Mířili jsme dál do vnitrozemí. Naším cílem bylo Montgomery, hlavní město sousedního státu Alabama. „Pokud tam vůbec Irma dorazí, bude to jen silnější bouřka. Tak ať je ten hotel betonový, a ne dřevěný,“radil mi z Prahy manžel.
Cestou jsme natočili video do zprávy o Češích na Floridě pro Události České televize a další článek jsem psala z kavárny Starbucks, kde jsem klid pro sebe vyměnila se syny za jinak zakázané hry na iPadu a tři čokoládová cookie. V něčem jsou kluci jako děti docela jednoduší, říkala jsem si spokojeně. Elektronika a sladkosti, že jsem na to nepřišla dřív! Českému rozhlasu jsem dávala rozhovor z dálničního parkoviště, zatímco jsem kluky nemilosrdně zamkla v autě, aby mi nevykřikovali do vysílání. Byli přilepení na oknech, plácali do nich a chechtali se, aby mě rozesmáli.
PONORKA
V Montgomery nás ale všechno dohnalo. Už konstantně pršelo, takže se nedalo jít ven. Byli jsme unavení, začínali jsme být nemocní a čtyři dny v kuse v autě nebo v malé hotelové místnosti už byly znát i na náladě. Byla jsem na kluky protivná, oni byli rozjívení a neposlouchali, do toho mi občas smutně prosebným hlasem řekli, že už by chtěli
VYRAZILA JSEM NA CESTU, O KTERÉ JSEM NEVĚDĚLA, JAK DLOUHO POTRVÁ, JESTLI JI ZVLÁDNU A HLAVNĚ ZDA SE BUDEME MÍT KAM VRÁTIT.
domů. A domů mysleli do Prahy – za tátou, za babičkou a za dědou, víš, mami.
Nikdo nemluvil o ničem jiném, všude v hotelech běžela neustále televize se zprávami, aktuální informace byly slyšet i z otevřených oken aut, která bezmocně popojížděla ucpanými dálnicemi krokem. Evakuovaly se hlavně rodiny s dětmi a lidé se zvířaty. Nikdy jsem v Americe neviděla tolik lidí se psy jako teď. Do té doby jsem si myslela, že v Americe lidé kvůli přísným pravidlům už psy ani moc nemají, protože ti musí být stále na vodítku o maximální délce 180 centimetrů. Kdepak, jen jsou asi všichni ti psi doma na zahradě.
Jednou jsme dokonce bydleli v hotelu, kam směla i zvířata. Poznali jsme to tak, že jsme ve výtahu potkali paní s kanárem v kleci. „Utíkáme tady s Berry z Port St. Lucia,“vysvětlila nám ta starší dáma s tetováním na ruce, když kluci hýkali nadšením nad ptáčkem. Její město je přímo na pobřeží, takže měla evakuaci nařízenou zákonem.
ZASE ZPÁTKY DO TŘÍDY
Za těch pět dní jsem ujela patnáct set kilometrů a totéž mě samozřejmě čekalo zpátky. Když hurikán dorazil za námi do Alabamy, bylo zrovna pět hodin ráno a bylo to jen vyvrcholení celodenního lijáku, který zrovna hodně zesílil. Záběry z blízkých oblastí byly katastrofální, ale náš dům byl podle prvních zpráv pouze čtyři dny bez elektřiny. Čeká mě nějaké to vytírání po rozmrzlém mrazáku a možná otevřená garáž, ale vyjma popadaných větví na zahradě to je asi tak všechno.
„V pondělí zase začínáme ve škole!“oznamovala nám radostně po deseti dnech nucených prázdnin třídní učitelka nejstaršího syna. „Doufám, že jste všichni v pořádku, a těším se, že se zase setkáme v naší třídě. Poděkujeme s dětmi za to, že se nikomu nic nestalo a že mohli mít s rodiči tak výjimečný čas blízkosti.“
Soudě podle sebe rodiče už se nemůžou dočkat, až zase budou mít se svými dětmi nějaký čas bezpečné vzdálenosti.
Pro sebe jsem si odnesla několik ponaučení. Příště už nebudu shánět vodu na poslední chvíli, ale nějaké zásoby musím mít pořád, stejně jako baterky, konzervy a gril s plynovou bombou. Když hledám hotel, čistota je nejdůležitější kritérium, nikoliv počet hvězdiček. Míč v autě je skvělá věc, i dvacet minut kopání na plácku dokáže dobře vybít.
A ještě něco. Musím si zapamatovat, jak příjemné bylo číst vzkazy od přátel i neznámých lidí. Cizí lidé mi nabízeli pomoc a ubytování u těch či oněch známých na Floridě. Každou chvíli někdo volal, jak jsme na tom a jestli něco nepotřebujeme, maily mi posílali i neznámí lidé jen proto, že četli moje články. Věděla jsem, že v tom nejsem sama, a pomáhalo mi to mít jistotu, že všechno dobře dopadne.
I proto jsem se v něčem cítila jako doma. V Američanech stejně jako v Češích těžká situace vyvolává ty lepší vlastnosti. Lidé jsou na sebe ještě o něco milejší a o mnoho hodnější, než by byli za normálních okolností.
Když vláda vyhlásila, že jsou potřeba zdravotní sestry, dva a půl tisíce se jich ozvalo ještě ten den. Když si prostřední syn vylil v restauraci džus na zem a rozplakal se, přiskočila mladá žena a podávala mu dolar, aby si koupil nový. A když jsme v devět večer dorazili do dalšího hotelu a ukázalo se, že mají mnoho rezervací, starší pár mi dal přednost, zatímco oni se museli přesouvat jinam. „Mámě s dětmi bychom to nemohli udělat,“usmívali se na kluky a já nevěděla, jestli mám slzy v očích z úlevy, vyčerpání, nebo dojetím. Nejspíš všechno dohromady.
Že nejsem doma, to jsem ale poznala vzápětí. Už druhý den po útoku Irmy jsem potkala člověka v tričku „Přežil jsem hurikán Irma 2017“. Kdepak, na dolar si ani Irma nepřijde.