JSEM LOGICKY NA ŘADĚ
Je to právě čtvrt století, co tento zakladatel dynastie neurochirurgů odešel do penze. Když teď z nadhledu svých 96 let bilancuje, shledává, že prožil krásný život.
Zpěti fakult, na které jste se po válce hlásil, jste si nakonec vybral medicínu. Řekl jste si, že léčit lidi je ze všeho nejvíc? Každopádně jsem volil šťastně. Pocházím z velmi chudých poměrů, všichni předkové byli dělníci, takže jsem měl krásný posudek, ale kdybych se stal novinářem, tak by mě zavřeli. Už jako študent gymnázia jsem posílal do novin básničky a vždycky z toho byl nějaký problém. V dusných padesátých letech pro mě byla medicína záchrana.
Položil jste základní kámen k lékařské dynastii Benešů, neurochirurgii se věnují váš syn i vnuk. Bude mít dalšího pokračovatele? To se uvidí. Vnuk má dvě holčičky, dvojčátka. Právě nastoupily do druhé třídy. Je ohromné, že jsme se dočkali pravnoučat. Teď už říkám, že i žena může dělat neurochirurgii, přestože dřív jsme se synem tvrdili, že ne. Pravdou je, že jsme tímto oborem postiženi a naše rodinné sešlosti se obvykle zvrhnou ve sjezd neurochirurgů.
Takže teprve vnuk se postaral, že už nejste klan samých jedináčků. Ale zaplať pánbůh, povedli se, i když se synem to bylo o fous. My rodiče zdravotníci jsme přehlédli, že máme rozdílné Rh faktory, a jeho život visel na vlásku. Po narození zežloutl, nejedl, neprospíval. No naštěstí to dobře dopadlo, teď se má kluk k světu až moc. Jeho syn, můj vnuk, se nepotatil. Je skvělý neurochirurg, ale na rozdíl od syna v sobě nemá ten drajv, tu ctižádost.
MOJE DRUHÁ LÁSKA
Po studiích jste se ve vojenské nemocnici zaměřil na léčení paraplegiků. Nedeprimovalo vás, že jim není možné nijak zásadně pomoci? To spíš mého skvělého šéfa, se kterým jsme tehdy všechny operovali. Nebojím se přiznat, že má druhá osudová láska byl chlap. Zdeněk Kunc, charizmatický primář chirurgického oddělení vojenské nemocnice.
Přátelily se i naše rodiny. Věděli jsme, že mícha neregeneruje, ale sázeli jsme na to, že když míchu uvolníme, tak i malá zachovalá část míšních drah přinese pacientovi zlepšení. Víc jsem se dozvěděl v Anglii, kam jsem se v roce 1957 dostal jako důstojník Československé lidové armády na dlouhodobou stáž.
To jste musel mít hodně velkou protekci. Taky že jo. Kamarád, který mi to zařídil, povídá: Vláďo, ty tam musíš být trošku jako špion. Já na to: Tondo, neblbni. On: Ale jen JAKO. Pak jsem si v Londýně všiml v jedné uličce za výkladem dvou knížek. Vedle Medicínské válečné doktríny NATO ležela malá publikace o jedné americké stíhačce s plány do posledního šroubku. Tak jsem obě přivezl a rázem byl slavnej. Ty, co tam byli na velvyslanectví, nenapadlo, že se to volně prodává. Ale zpátky k medicíně. V Anglii žasli, jak jsme u nás daleko a že paraplegiky koncentrujeme do pěti neurochirurgických pracovišť. Skoro to urazilo přebujelé sebevědomí tamního šéfa Ludwiga Guttmanna. Ze začátku jsme si prošli vzájemným rozčarováním.
Co rozladilo vás?
Že paraplegiky neoperujou. Tehdy se u nás ještě nevědělo, že jsou ty operace k ničemu. Dřív se myslelo, že pacienti umírají na poranění míchy, ale omyl, umírali na komplikace. To byl důležitý poznatek. V Anglii byli pacienti bezvadně ošetřeni, žádný neměl proleženiny. Já pak doma vymyslel systém na otáčení pacientů jako prevenci proleženin a s jedním konstruktérem z Chirany jsme ho sestrojili. Vydal jsem i knížku o poranění míchy, která později vyšla taky v Anglii a USA. Myslím, že tak do tří let nám klesla úmrtnost paraplegiků z osmdesáti na dvacet procent. Předloni zemřel spisovatel Jan Nouza, celých padesát let po mé operaci. Přitom měl ochrnuté všechny končetiny.
Vy jste byl u nás jeden z prvních, kdo zjistil, že člověk umírá se smrtí svého mozku. Jak jste na tohle přišel? K nám do vojenské nemocnice za socialismu přece jen tekly nějaké peníze. V šedesátých letech jsme na našem oddělení jako první soustřeďovali těžce zraněné, které sváželi vrtulníkem. Ten jsem pak nazval mrtvolníkem, protože všichni tihle pacienti do jednoho zemřeli. Byla to chyba, zbytečné plýtvání. Ti lidé měli umřít na místě. Na žádost anesteziologické společnosti jsem těch čtrnáct případů analyzoval. Dřív se věřilo, že člověk umírá, když mu přestane tlouct srdce, přestane dýchat. Já razil myšlenku, že člověk umře ve chvíli smrti jeho mozku, protože už do něj neproudí krev. A dnes už to je v zákoně. To je zároveň moment, kdy je možné odebrat orgány k transplantaci. Přesně tak.
Medicína vašeho mládí se lišila i přístupem k informování pacientů. Je podle vás namístě, když dnes lékaři natvrdo řeknou pacientovi, že nebude chodit? Nejsem příznivcem onoho amerického tvrdého sdělení, ani můj syn ne. Je fakt, že dřív jsme spíš sázeli na metodu svaté lži, což taky není v pořádku. Právě v té Anglii jsem se naučil, že je potřeba citlivým způsobem říkat pravdu. Paraplegik se o sebe po zaléčení musí strašně starat, celý život se nezbaví náchylnosti k proleženinám a močové infekci. Problém medicínský se změnil na problém sociální. Trošku o tom vím i z vlastní zkušenosti. Podívejte, v našem bytě jsme museli nechat odstranit všechny prahy.
VĚDĚL JSEM, ŽE UMÍRÁM, ALE PAK TO ZMIZELO
Co se stalo? Předloni jsem přežil svoji smrt. Znáte přece Moodyho knížku Život po smrti. Po jednom nešťastném pádu z tramvaje jsem se zranil a syn mě vzal k sobě na oddělení. S tím, že mám zlomený krček stehenní kosti. Asi tři dny se dohadovali, jak to řešit, a já mezitím dostal nějakou strašnou střevní infekci. Zcela dehydrovaný jsem upadl do bezvědomí. Najednou sám sebe úplně jasně vidím, jak v dlouhém černém kabátě do zvonu kráčím
po molu k moři. Vím, že na konci mola do toho moře spadnu, ale vůbec mi to nevadí.
A spadl jste? To už si nevzpomínám. Ještě vím, že proti mně šel kněz, asi aby mi dal poslední pomazání. Věděl jsem, že umírám, ale pak to zmizelo. Oslnilo mě silné světlo, a to už příjemné nebylo. Probudil jsem se v nemocničním pokoji úplně ochrnutý včetně rukou. Dva týdny mě museli krmit a nosit na záchod, měl jsem trvalou cévku. Naštěstí to pominulo. V nemocnici jsem ležel osm neděl, pak ještě měsíc doma, kde nám museli vytrhat ty prahy. S mýma nohama už to není slavný, však jste viděla, jak chodím.
Jak si tento zážitek coby ateista vysvětlujete? Dočasné ochrnutí se vysvětlit dá. To byla asi ischemie, nedostatek krve v míše.
A to prožití vlastní smrti? Na to už dokážeme taky odpovědět s pomocí vědy. Uvádí se, že je to způsobeno dočasným nedostatkem kyslíku v mozku. Ale já nejsem tak zatvrzelý ateista jako syn. Ten mi dokonce žertem nadává, že diskutuju s knězem.
VŠICHNI OKOLO JSOU MRTVÍ
Copak syn nerespektuje rozdílnost pohledů na svět? Nechce, abych se s ním stýkal, rošťák. Jenže Vláďa je můj nejstarší kamarád, my byli spolu ještě v Plzni v Sokole. Prima kluk, taky bývalý sportovec. Po studiu se stal skvělým konstruktérem, ale pak u něj nastal zvrat, studoval teologii a byl tajně vysvěcen. Stáří tráví jako mnich Benedictus v klášteře františkánů. Vedeme spolu krásné diskuse.
Ale navzájem jste se asi nepřesvědčili, že? To ne, ale já došel k zajímavému závěru, že vlastně všichni jdeme někam nahoru po takovém žebříku. Jen každý po tom svém. Vláďa k pánubohu a já nevím kam. Ve výšce svých devadesáti let si koukáme do očí, ale nepřekážíme si. Pod námi je rozdílný život, nad námi jistá smrt. Počkejte, ukážu vám, jak mně to Vláďa namaloval. Ateistou zůstávám. Myslím, že po smrti není nic.
Jenže hodně lidí na sklonku života víře propadne. Ulehčí jim to poslední dny. Co když se vám to taky stane? Jasně, nejčastěji se uvádí Einstein, který se na konci života stal věřícím. V Boha věří i vědci, Jiří Grygar, onkologové profesoři Pavel Klener a Josef Koutecký. Taky můj přítel, slavný neurolog Václav Vojta, který vymyslel metodu, jak cvičit s dětmi s obrnou. Ten, když zjistil, že má nějaké dítě nádor, zavolal mi a já mu řekl, kdy ho odoperuju. Vojta se pokaždé v den operace vydal do práce pěšky, cestou se stavil v Chrámu svatého Víta a tam se za to dítě pomodlil. Pak teprve přišel za mnou na sál.
A co když dítě zemřelo?
Tak to byla holt boží vůle.
Pane profesore, ale vy tam nahoru snad ještě nepospícháte. Nebo ano? Já vám nevím. Všichni okolo jsou mrtví a já, nejstarší, jsem logicky na řadě. Ale věřte, že mi to nevadí, ani mě to neděsí.
TENIS JEŠTĚ V DEVADESÁTI
Ve vaší autobiografii, která loni vyšla pod názvem Mozek nad mozkem, líčíte, jak denně s bolestí v zádech vstáváte. Jak se rozkolíbáte a teprve na třetí kolíbku se dostanete z postele... No a počet kolíbek je právě testem sešlosti. V kuchyni na stole mě čekají prášky. Nedávno jsem slyšel smutnou, ale přesnou definici stáří: Stáří je ponížení. Ponížení pro chlapy, kteří skákali roznožku přes koně nadél, běhali přespoláky a vraceli se až ráno domů. Ponížení pro ženy, které neměly na nohou jedinou vystouplou žílu. Jenže mého přítele mnicha ta definice rozzlobila. Podle něj je stáří naopak povýšení, přiblížení k pokoře, pochopení smrti a smíření se s osudem.
Řekla bych, že právě ty roznožky a celoživotní sportování vás zachovaly v takové kondici. To je možné. Vždyť já hrál tenis ještě v devadesáti a sportoval jsem odmalička. Za války jsem hrál první ligu ve volejbale za plzeňský klub Radbuza, naposledy v roce 1947. Můj šéf Kunc trnul, že si volejbalem kazím ruce, ale já měl naopak ruku pevnější. Dneska mají skoro všichni volejbalisti prsty zatejpované, ale mně to spíš pomáhalo. Taky jsem hrával fotbal. Teď mám v televizi zvláštní balík sportovních kanálů, pořád mě baví na to koukat. Jen mě nasírá tenis a politika, ale na druhé straně nemám rád škarohlídy. Češi pořád na něco nadávají, přitom jsme si nikdy nežili tak dobře jako teď. Snad se nemusím stydět říct, že jsem v tom šíleném století prožil se svou Zděni krásný život.
ŽIVOT NENÍ EXPERIMENT
Čtvrt století už jste v důchodu. Bylo těžké se rozloučit s operačním sálem? Těžké to nebylo, jen se občas stydím, že tak dlouho zatěžuju státní rozpočet. Až na dvě výjimky jsem se už do nemocnice nevrátil. Nic mě tam netáhlo. Vrhl jsem se na starou zálibu, napsal stovky článků do novin a taky knížky. Na jednu jsem docela pyšnej. Jmenuje se Věčná chirurgie a je to jedenáct příběhů slavných lékařů. V poslední době jsem psal taky o léčitelích a čínské medicíně.
Dovolím si odhadnout, že jste ty léčitele pořádně natřel. Mám pravdu? Jo. Podle mě je léčitelství něco jako prostituce. Léčitelé, podobně jako prostitutky, nemají školy, vysvědčení ani zodpovědnost. Neplatí daně. Jedním argumentem jsem se dostal trošku do sporu se spolkem skeptiků Sisyfos. Oni totiž navrhovali léčitelství zakázat. Jenže to prostě nejde, léčitelství je věčné a jedinou možností, jak mu čelit, je osvěta. Teď jsme tomu u nás nasadili korunu, když se uzákonila tradiční čínská medicína. A nejstrašnější je, že to prosadili dva profesoři, doktoři.
Co odpovíte na argument, že to funguje, jak Číňané za tisíciletí ověřili? Ale jděte, nic nefunguje. Není jediný vědecký důkaz, že by některá metoda, akupunktura nebo homeopatie, fungovala. Přesto se tím bohužel někteří lékaři živí.
Ve svých článcích jste se také zabýval eutanazií. To slovo by se podle mě nemělo používat, protože je strašákem pro staré lidi. Dnes je medicína na takové úrovni, že eutanazie není potřeba. Co mi vadí, je zbytečné léčení, když se protahuje živoření nevyléčitelně nemocných. Lékař má být natolik zralý a sebevědomý, že musí říct v určité chvíli dost, zastavit infuze, výživu. Bolest zvládneme, dnes je dovoleno používat i nadlimitní dávky morfia. Existují pojízdné hospice, které dovolují umřít doma. Tak bych to chtěl i já.
To se hezky poslouchá, ale v praxi to tak mnohdy nebývá. Copak vám se bolesti vyhýbají? Ale houby. Mám neuropatii, to je jedna z nejobtížnějších bolestí v končetinách. Teď už neujdu víc jak sto metrů, takže znám všechny lavičky v okolí. Sejít druhé patro už mi taky dá zabrat, jenže v tomhle bytě naproti špitálu bydlíme se ženou od roku 1952. Zdeňka tam dělala v lékárně, měli jsme to do práce pět minut. To byl přepych, ušetřili jsme obrovský kus života. Já jednu dobu chodil do nemocnice v bílým, než mi to zatrhli. Musel jsem těch sto metrů chodit v uniformě a převlíknout se na pokoji. Ještě k těm bolestem – zajímavé je, že za volantem mě vždycky přešly.
Však taky auto jste prý řídil až do devadesáti. No jéje, jaký já byl fanda do automobilů! Měl jsem Fabii čtrnáctistovku a to frčelo. Když jsem před lety pracoval ve Švýcarsku, dělal jsem trasu Praha–Basilej v kuse jen na jedno vyčurání. Jenže syn a vnuk mi to už zakázali, pacholci. Před třemi roky mi auto prodali. Teď mi pomáhá od bolesti rotoped, co mám tady vedle. Sotva na něj sednu, zmizí.
Když se ohlédnete za svým životem, jste s ním bezvýhradně spokojený? Ukažte mi někoho, kdo je. Jenže život se nedá opakovat. Život není experiment. Hezky o tom píše Milan Kundera ve slavném románu Nesnesitelná lehkost bytí. Je o neurochirurgovi, který taky nevěřil v nějakou další existenci. Co se stane, už nemůžete vrátit. Když kráčíte zešeřelou ulicí a najednou šlápnete do psího exkrementu, nemůžete jít nazpátek, abyste ho obešla. Nedá se nic dělat. Zkrátka už to máte na botě.