Michaela Vetešková Že se kdysi chtěla stát Saskií Burešovou, to zjistím až za pět minut. Zatím vím o rozhlasové reportérce Michaele Veteškové jenom tolik, že píše pohádky a pochází ze Vsetína. J

ak jste v devadesátých letech prožívala hokejové tituly? Nějak jsem je prožívat musela, protože za Vsetín hrála spousta známých a další kluky jsem ve městě potkávala, třeba Jirku Dopitu. Za Vsetín nastupoval až do dorostu brácha, takže jsem na zimácích musela skandovat povinně. Mužstvo mě bralo po celé Moravě jako talisman. Byla jsem blonďatá a buclatá holčička, která cesty autobusem těžko snáší, a tak musí mít po ruce pytlík.

Takže jste tituly slavila? Už ne. Koncem devadesátých let jsem byla studentkou divadelní vědy a nafrněnou intelektuálkou.

Pamatujete si na svůj první vstup do rádia? Při povodních roku 1997 jsem studovala v Olomouci. Část města byla zaplavená a volali mi z Radiožurnálu, že potřebují vstup. Měla jsem velký telefon, takovou krabici, jejíž obsluha mi byla poněkud nejasná, ale stála jsem na náměstí a popisovala, jak chodí Olomoučané v gumákách kalnou vodou.

Je náhoda, že jste skončila zrovna v rádiu, a ne třeba v časopise? Byla jsem divadelnice a uměla pracovat s hlasem, ale vlastně jsem o žádnou žurnalistickou kariéru nestála. Já chtěla psát a režírovat divadelní hry, ostatně už od deseti let jsem hrála divadlo pro děti.

Snila jste o budoucnosti velké herečky? Televizní hlasatelky, věčně jsem si hrála na Saskii Burešovou. Vystřihla jsem si z krabice televizní rám, vzala si máminy šperky, nalíčila se jako klaun a hlásila televizní pořady.

Pro děti ještě hrajete? Dnes už pro ně píšu pohádky.

Jak vás to napadlo? U nás byl na rodičovské manžel a já, zpravodajka, jsem se vracela domů často pozdě večer a servaná. Když byly Luise čtyři, uvědomila jsem si, že nejsem zrovna nejlepší máma. Přesně si na ten moment vzpomínám: přišla jsem z práce a manžel se zrovna snažil Luisu uspávat. Sedla jsem si k nim a začala vyprávět, co jsem dělala v práci, ale tak, aby to pochopilo dítě.

A Luise se to líbilo. I jejím kamarádům, tak jsem tyhle reportážní pohádky začala sepisovat.

V pohádkách píšete o žijících osobnostech. Vědí o tom? Samozřejmě. Když jsem psala o Karlu Gottovi, tak jsme před vydáním zašli na oběd a pohádku probrali. Totéž třeba Magdalena Kožená nebo Daria Klimentová, což je moje srdcovka.

Jak Karel Gott reagoval? Konstatoval, že kdyby se proměnil ve slavíka, jak píšu, tak by si dlouho nezalítal, protože mají doma mlsného kocoura.

A proč je tanečnice Daria Klimentová vaše srdcovka? Potkala jsem ji před sedmnácti lety, kdy ještě v Česku nebyla známá, ačkoli tančila v Anglickém národním baletu. Zašla jsem za ní na zkoušku a příjemně jsme si povídaly. Později jsem pozorovala, jak se stává hvězdou, a přitom zůstává pořád normální. Vždyť ji zkuste oslovit příště – poznáte sám.