Teď vláčet bahnem, peklo až později

Dá se důvodně předpokládat, že těla bývalých komunistických vládců a katů budou jednou olizovat plameny pekelné. A v případě mnoha z nich se tak už asi dokonce děje. Ale aby naše životy byly alespoň trochu snesitelnější, potřebujeme, aby občas fungovala i spravedlnost pozemská. Proto je tak záslužné nedat bývalým rudým potentátům pokoj až do konce jejich dnů.

Případ stovek vražd na československých hranicích se západním Německem a Rakouskem se vrací na stůl těm, kdo tvoří soukolí české spravedlnosti. Zabiti elektrickým proudem, zastřeleni, roztrháni minou nebo psy, sestřeleni v letadle, sami spáchali sebevraždu v obklíčení nebo utonuli. Stovky tragických osudů, od nichž obyčejným selským rozumem vede spojnice k viníkům, tedy těm, kdo jsou odpovědní za zabíjení na hranicích komunistického státu.

Úřady věc zkoumaly už několikrát a potrestáni byli jen čtyři pěšáci, jakkoli je každému jasné, že to nebyli oni, kdo psal směrnice a vydával rozkazy. Viníky je třeba hledat ve velení někdejší Pohraniční stráže, na ministerstvu vnitra či přímo v ústředním výboru KSČ. A je chvályhodné, že Platforma evropské paměti a svědomí, která se o potrestání vražd na hranicích snaží, ani po dosavadních nezdarech svou snahu nevzdává a podala nové trestní oznámení.

Asi nikdo moc neočekává, že by dosud žijící členové vedení KSČ Miloš Jakeš, Lubomír Štrougal či Peter Colotka strávili své poslední měsíce a roky ve vězení. Ale do chvíle, než si je převezme spravedlnost vyšší, by měli mít před očima, že společnost považuje jejich životy a skutky za opovrženíhodné.