Třídní hvězda, NEBO OUTSIDER?
Dětský kolektiv není žádná charita – kdo nemá zdravé sebevědomí a cool mikinu, nemusí si ve třídě ani škrtnout. Zde pár postřehů k nepsaným zákonům třídy. íky svým dětem pozoruji už nějakých osm let, jak to dnes ve třídách chodí. Dost podobně jako před tř
Djestli sledujete YouTube a jak rychle reagujete na módní vlny typu fidget spinerů. Prostě peklo.
OD ALFY AŽ PO OMEGU
Jinak všechno při starém. S dětmi to bylo a je jako se zvířátky (se vší úctou ke zvěři). Ocitnou se ve smečce a stejně jako třeba vlci se poskládají do hierarchické struktury. Podle sociálního psychologa Jaroslava Řezáče tam najdete: alfu čili neformálního vůdce (imponuje téměř všem a bývá nejaktivnější), betu – tzv. experta, který rozvíjí nápady alfy, gamu (počtem největší zastoupení přizpůsobivých členů) a nakonec omegu čili outsidera skupiny.
Řečeno lidsky a česky – v téměř každé třídě září hvězda jasná, přirozená autorita a jakýsi vzor, pak tam provozuje svou živnost třídní šašek, průměrná děcka, která nikdo extra neobdivuje a která zároveň ani nikomu nepijí krev, nějaký ten nemožně otravný spolužák a tak dále.
Bývá to i povahově pestrá skvadra. Vstřícnost, otevřenost, ochota, sebevědomí, hádavost, vychloubačnost, agresivita, potřeba strhávat na sebe pozornost – vyrušováním, překračováním pravidel, křikem, rvačkami, pomlouváním. Dále pak šplhounství, urážlivost, smysl pro humor, pohodářství, ambice, pohodlnost, pasivita – všechno tohle se podle psycholožky Anity Michajlukové mísí mezi všemi těmi extroverty, introverty, šprty a mazánky. Zkrátka všehochuť. Velmi přirozeně – podle povah, sympatií a sociálních dovedností – se rozdají karty a smečka se rozvrství do určité hierarchie.
MASTNÉ VS. TRENDY VLASY
Po pravdě – hodně, opravdu hodně, záleží i na tom, jak kdo vypadá. Je třeba konstatovat, že všechna moudra podpořená pohádkami o netvorech a odporných ropušácích s dobrým srdcem, které mají demonstrovat, že na vzhledu nezáleží a že důležité je očím neviditelné,
v dětském kolektivu málokdy fungují. Když se na základce zeptáte na oblíbené a neoblíbené spolužáky, zjistíte následující: „Má nechutně mastný vlasy... Nosí hrozný hadry a páchne... Je strašně tlustá... Ta patka mu sluší a je nejlepší v těláku... Prostě hezká... Fuuj, slizoun.“Až po složitějším páčení se dozvíte, že někdo „lže“, „vychloubá se“, „nedá nikomu opsat úkol“, „kritizuje, přitom sama žádnou kritiku nepřijme“nebo naopak „skvěle napovídá“, „můžeme k němu domů chodit hrát hry na počítači“, „je s ním sranda“...
Čili: Nechcete-li, aby vaše dítě bylo (či zůstalo) outsiderem, mělo by zamakat na následujících faktorech:
1. tělesná schránka (neříkám, abyste ho trápili dietami, ale fit a upravené děti to mají opravdu v kolektivu jednodušší),
2. shopping (jestliže vám dítě řekne, že v téhle nemožné košili fakt nemůže do školy, pak má pravdu),
3. smysl pro humor (to je taky trochu i váš job – v příjemné, optimistické rodinné atmosféře vyrostou pohodové veselé děti, které se dovedou zasmát samy sobě),
4. sociální dovednosti (záleží mimo jiné na tom, jak se vy sami stavíte ke svým kamarádkám a kamarádům, jestli se s nimi pravidelně vídáte, jak moc vám na nich záleží, jak se před dětmi chováte obecně k lidem – k prodavačce, pošťákovi, učitelce), 5. nadhled (ne všechno se dá ovlivnit, ne všechno má smysl řešit a ne každý může být nositelem pověstného X-faktoru. Vaše dítě nemusí být extra třída, vůdce a jedničkář v jednom, ale přirozená bystrost ještě nikomu neublížila), 6. optimismus (třída je dynamická jednotka – z hvězd se stávají lúzři a ani otloukánek nemusí svůj cejch nosit navždy – možná si i vy pamatujete, že žertíky dvorního šaška občas vyčpí, suchar začne snídat vtipnou kaši, z ošklivek se stanou princezny a naopak krása lolit povadne), 7. sebeúcta a sebevědomí (což je pochopitelně běh na dlouhou trať). S mým synem chodí do školy chlapec, který se už druhý rok snaží dostat do elitní skupinky podlézáním a nošením svačiny třídní hvězdě. Tak to není ta správná cesta.
Jeden třeťák se o vylepšení svojí pozice taky snažil docela svéráznou cestou. Šel si stěžovat paní učitelce a školní psycholožce. Nikdo s ním prý nekamarádí. Tak to laskavě zařiďte. K tomu má dobrý postřeh Anita Michajluková:
„Děti se nepřetvařují – prostě když se jim něco na druhém nelíbí, dají to najevo a nevidí důvod, proč by se měly ze soucitu kamarádit s někým, kdo jim přijde otravný nebo nezajímavý. Krutost? Ne, prostě reálná zpětná vazba na určité chování.“Po takové stížnosti se obvykle učitelka (případně psycholožka) snaží přesvědčit děti, aby se horoucně a hlavně upřímně rozkamarádily. Vždyť by se všichni měli mít rádi a jsme přece tolerantní společnost. „Jenže děti cítí, že něco nesedí – vždyť ani my dospělí nemáme rádi všechny svoje sousedy a kolegy,“uvažuje psycholožka. „Kdyby vám někdo nařídil, že musíte milovat lidi, kteří jsou vám protivní, jak byste se tvářili?“
Toto je rada nejen pro rodiče, ale i inspirace pro školní personál: podle Michajlukové by se mělo pracovat spíš s outsidery. Ti přece potřebují změnit svoje chování. Ne nutit zdravě fungující děti k přetvářce.
Přízeň zkrátka nejde vydupávat žalováním nebo hraním na city. Třídní koučink by podle naší odbornice měl jít úplně jinou cestou: „Kdyby si paní učitelka s dětmi sedla a zeptala se jich, proč se s dotyčným vlastně nechtějí kamarádit, outsider by tím získal cenné informace.“Věděl by, co na sobě změnit, aby o něho ostatní jevili opravdový zájem a nebavili se s ním jen z donucení a navíc s otráveným obličejem.
„Kdyby zjistil, že ostatním vadí, že se kupříkladu pokaždé hned naštve kvůli hlouposti nebo že se pořád vychloubá, diriguje ostatní, tváří se jak puchýř, že si nečistí zuby, a tak mu páchne z úst, moc se potí a tak dále, má pak šanci se postarat o změnu a vybudovat si sebedůvěru. Přirozeně a postupně.
A jak je na tom ve třídě vaše dítě?