Zbraň snadno a rychle
Na vlastní kůži: jak získat zbrojní průkaz
Na co ten zbroják chcete?“ptá se policistka za pultem oddělení služby pro zbraně v Teplicích. Myslí tím, pro jaké účely – sběratelské, sportovní nebo lovecké, neboť podle toho se na žádosti o zbrojní průkaz zaškrtne příslušné písmeno AažF.
Chci si udělat zbrojní průkaz, abych zjistil, co všechno po mně stát bude chtít a jak důkladně si mě prověří. Schválně působím maximálně výstředně, abych zkusil, co všechno mi projde. A tak na otázku policistky odpovím největší pitomost, která mě v tu chvíli napadá.
„Aby se mi u pasu houpalo pořádný dělo.“
Policistku by taková odpověď nejspíš měla zarazit a varovat, ale ona jen hrábne do regálu pro formulář a suše utrousí: „Takže pro ochranu zdraví a majetku, písmeno E.“
Mezi lidmi v České republice je přes 800 tisíc zbraní a každým rokem jejich množství narůstá. Stejně jako počet držitelů zbrojních průkazů, jimž stát umožnil legálně se procházet po ulici s pistolí na opasku. Je jich přes 300 tisíc a neustále přibývají další. V poslední době politici čím dál častěji mluví o tom, že je třeba občany silněji zapojit do obrany vlasti. Jenže zároveň se v poslední době několikrát ukázalo, jak tragicky to může dopadnout, když stát dovolí vlastnit zbraň nesprávným lidem. V Chomutově na konci května zastřelil sedmatřicetiletý muž řidiče v dodávce. Vzbudila ho hádka, ruply mu nervy, vyběhl před dům a hluk ukončil střelbou.
Stejně řešil dlouhodobé spory jiný muž v Bělé pod Bezdězem. V červnu nevydržel psychický tlak, zastřelil sousedku, jejího syna i sebe.
Začátkem září vešel muž na služebnu městské policie v Českých Budějovicích, vytáhl pistoli a střelil se do hlavy. Ti všichni měli zbraň legálně, všem stát povolil ji nosit, všichni získali zbrojní průkaz. Na to, že jsou rizikoví, nikdo nepřišel.
Sám při testu zjišťuji, že to nikdo ani moc nezkoumá. Psychotesty nejsou povinné, zdravotní prohlídka je spíš jen formální. Stačí se naučit manipulovat se zbraní, nabiflovat se odpovědi na 511 otázek a cesta k legální zbrani je volná. Je to snazší, než jsem si myslel.
„Zkouška odborné způsobilosti je poměrně náročná a značné procento uchazečů ji nesloží úspěšně. Rozhodně tedy nestačí jen ‚pochytit něco z rozborky‘,“míní Klára Pěknicová z tiskového oddělení ministerstva vnitra.
V praxi se ale ukazuje, že stát rozdává povolení ke zbrani celkem snadno. A navíc je k žadatelům o průkaz i držitelům zbraní benevolentní.
Celou dobu se nemůžu zbavit pocitu, že všichni, s nimiž se potkávám při žádosti o zbrojní průkaz, sami chtějí, abych ho získal a zbraň mohl nosit. Ostatně i ministr vnitra Milan Chovanec chce lidem umožnit bránit vlast před teroristy.
Policistka na oddělení služby pro zbraně mi ochotně radí, když si postesknu, že se zbraní vůbec neumím zacházet, nikdy jsem nestřílel a neznám teorii. Ukáže na nástěnku, na které visí kontakt na šéfa kurzu.
Také instruktor hned v úvodu kurzu radí, jak si zbraň zachovat, a to i přes případné námitky Evropské unie. „Doporučuju všem, aby kromě písmene E zaškrtli ještě B, tedy sportovní činnost,“říká.
„Já se ale nechystám na olympiádu,“namítnu a instruktor hned vysvětluje: „EU po nás šlape, a když omezí nosit zbraň pro vlastní ochranu, můžete se přihlásit do některého ze sportovních klubů a zbraň vám zůstane. Klubů je tady dost.“
Nahlédnu spolužákům z kurzu pod prsty, a když vidím, že poslušně křížkují i písmeno B, dělám to také.
Raději ať pátrají
Šéf kurzu inkasuje od každého 4 500 korun a začíná výuka. Učíme se teorii, druhy nábojů, manipulaci s nejpoužívanější českou pistolí CZ 75 Ba s malorážkou. Instruktor přidává i praktické rady. „Když náhodou ztratíte zbraň, no to se moc nestává, ale když dejme tomu ztratíte zbrojní průkaz, vždycky raději nahlaste, že vám ho někdo ukradl,“radí.
„Ztráta, to je hrubá nedbalost a citelná sankce,“varuje instruktor studenty. „Ale policie bude pátrat,“namítám. „Ať si pátrá,“mávne rukou instruktor. „Stejně nic nevypátrá.“
Původně se žadatelé o zbrojní průkaz učili 490 teoretických otázek, ministerstvo vnitra letos 1. srpna seznam pozměnilo, přidalo dalších 21 otázek, hlavně ty, které se týkají krajní nouze a nutné obrany.
Druhý termín pro opilce
Některé odpovědi na nově přidané otázky vzbuzují údiv. Třeba otázka 369 – co se stane, když žadatel o zbrojní průkaz přijde na zkoušku na střelnici opilý nebo zdrogovaný.
Každý by čekal, že takové chování signalizuje podezřelou a rizikovou povahu, která ho diskvalifikuje od možnosti získat povolení nosit po českých ulicích zbraň. Omyl. Správná odpověď překvapivě zní, že mu zkušební komisař navrhne jiný termín zkoušky. Jen „případně“ho ze zkoušky vyloučí.
Z jiné otázky vyplývá, že podobně shovívavý je stát i k těm, kdo už zbraň nosí. Pokud opilý manipuluje s pistolí na veřejnosti, páchá pouhý přestupek.
Klára Pěknicová z tiskového oddělení ministerstva vnitra, které za znění otázek zodpovídá, v tom problém nevidí. Ocenit takové chování jako přestupek podle ní stačí, trestný čin by prý byl moc přísný.
„Protiprávní jednání má být považováno za trestný čin až tehdy, kdy ho nelze vyřešit jinak,“vysvětluje Pěknicová.
Žadatel o zbrojní průkaz se navíc v testu učí něco, co v praxi vůbec neplatí. Třeba to, že má už k přihlášce přidávat potvrzení o zdravotní způsobilosti od lékaře.
V praxi se však přikládá až po zkoušce, protože by se mohlo stát, že tříměsíční platnost zdravotního osvědčení mezitím propadne.
Ministerstvo vnitra v nových otázkách věnuje hodně prostoru pojmům krajní nouze a nutná obrana. A věnuje se jim i náš instruktor. „Někdy stačí ukázat, že zbraň máte,“radí.
„Ale ihned zavolejte na 158 a nahlaste to. Už ukázání zbraně se bere jako její použití a někdo by vás mohl obvinit, že jste ho bezdůvodně ohrožovali. Pak platí, že výhodu má ten, kdo zavolá policii jako první.“
Střílejte do vzduchu
Další rady znějí přinejmenším bizarně: „Nikdy do nich nesmažte celý zásobník, a když už vystřelíte a útočník je eliminovaný, musíte mu dát první pomoc. Pokud už je pozdě, vystřelte jednu ránu do vzduchu. Nikdo zpětně nepozná, která byla první.“
Nastává den zkoušky. Ve čtvrtek 31. srpna v devět hodin ráno se nás na střelnici v Hrobčicích u Teplic sjíždí jedenáct. Pět lidí včetně mě čeká celá zkouška – test, ukázka bezpečné manipulace s malorážkou a pistolí CZ 75 a střelba na terč. Ostatní přijeli jen kvůli praktické části, neboť test už mají za sebou. V praktické části minule neuspěli a musí ji opakovat.
„Zvedl jsem hlaveň příliš vysoko a hned mě vyhodil,“líčí hubený mladík se silnými brýlemi. Zkušební komisař totiž při manipulaci se zbraní vytyčí prostor, kam může směřovat hlaveň. Kvůli bezpečnosti.
Kdo zbraň moc vychýlí, poruší pravidla a končí.
Nám, kteří jsme tady poprvé, komisař rozdává testy. Předtím se ještě významně rozhlédne po místnosti a uhodí:
„Nejste někdo pod vlivem alkoholu?“Policistka, která s kolegou dohlíží na regulérnost zkoušek, dodá: „Nebo zbytkového?“Vzpomenu si na otázku číslo 369. Nikdo se nehlásí.
Losujeme otázky – desky, v nichž je 30 náhodně vybraných otázek z oněch celkových 511. K úspěchu je nutné mít 74 bodů ze 79.
Máme na to 40 minut, většina zkoušených však odevzdává papír před limitem.
Venku pak listují v seznamu správných odpovědí a navzájem si sdělují první zážitky. Je slyšet úlevný smích, někdo má jen němou prosbu v očích. Šrumec jako při maturitě.
Rozborka – sborka
Test zvládají čtyři z pěti žadatelů na plný počet. Tetovaný mladík v černém tričku s nápisem Fight club získal jen 73 bodů, o bod méně, než je potřeba. Smůla. Musí přijít příště.
Následuje prověrka, jestli žadatel umí bezpečně zkontrolovat, zda zbraň není nabitá, rozebrat ji k vyčištění a předvést, co by dělal, kdyby zbraň selhala, nevydala ránu nebo se náboj vzpříčil v hlavni.
Odpadávají další uchazeči. „Natáhla jsem závěr, ale předtím jsem nevyndala zásobník. Hned jsem věděla, že je malér. Řekla jsem komisaři: A jsem v… A on odpověděl: Ano, jste,“líčí asi čtyřicetiletá žena.
Další nezvládá vytáhnout závěr z malorážky. Učitel, který je na zkoušce už podruhé, selhává při popisu správného postupu závady na zbrani a těžce to snáší. Nadává, bouchá dveřmi, ale není mu to nic platné. I on musí přijít příště.
Dva pokusy
Pravidla jsou taková, že koho komisař vyhodí z praktické zkoušky, může si ji zopakovat v nejbližším možném termínu, což je vždy poslední čtvrtek v měsíci. Komu se to ale stane i podruhé, musí znovu na celou zkoušku včetně teoretického testu, a to až za tři měsíce.
Na střelnici nás vyráží už jen šest. Každý má k dispozici tři nástřelné náboje, aby zjistil, jak se zbraň při výstřelu chová, případně, kam zanáší. Kam se trefí, je teď ještě lhostejné. Trefuji tři devítky. Náhoda, štěstí, teď ale ještě zbytečné.
Pak dostáváme pět nábojů, tyhle rány už se počítají. Ze vzdálenosti deseti metrů musíme trefit do půlmetrového terče nejméně čtyři rány.
Hubený mladík s brýlemi bere do ruky pistoli a nedbaje rady, že má spoušť tisknout pomalu a plynule, „vykropí“na terč všech pět střel během několika sekund. Jedna rána je úplně mimo terč, druhá je blízko vnějšího okraje. „Ne, ne,“zakroutí hlavou policista, který na průběh zkoušky dohlíží. „Čáru ani nelíže,“dodává.
Těch pár milimetrů znamená, že mladík musí příště na opravnou zkoušku až za čtvrt roku, neboť nezvládl praktický test ani na druhý pokus. A znovu musí zaplatit devět stovek střelnici a šest stovek komisaři.
Já mám všech pět ran v terči, i když neposlušně rozesetých od devítky po pětku. Nad námi všemi vyniká drobná žena. Z pěti ran dala čtyři desítky a jednu škrtla. Zbrojní průkaz si přitom dělá tak trochu z donucení – zdědila sběratelské zbraně, a aby je mohla dál vlastnit, potřebuje průkaz. Proto požádala o zbrojní průkaz na písmeno A pro sběratelské účely a zároveň písmeno E– k nošení zbraně pro vlastní ochranu – si k tomu jen přidala.
Formální prohlídka
Netrvá to ani tři hodiny a je po všem. Přestože si jako držitel průkazu skupiny Ba E mohu pořídit i pušku, střelba z ní se ani nezkoušela.
„Záleží na zkušebním komisaři, kterou konkrétní zbraň určí uchazeči ke střelbě,“vysvětluje Klára Pěknicová z tiskového oddělení ministerstva vnitra.
Z jedenácti žadatelů nás nakonec uspělo pět. Následuje prověrka zdravotního stavu. V ordinaci praktického lékaře se stavím ke zdi a střídavě jedním a druhým okem čtu písmena na podsvícené tabuli. „Dvakrát pět písmen na vzdálenost šest metrů,“zapisuje zdravotní sestra, ačkoli jsem písmena četl sotva ze tří metrů. „To bych vás musela poslat až na parkoviště,“směje se sestra.
Lékař přidá razítko a podpis, a tím prohlídka i celá žádost o zbrojní průkaz končí.
Za celou dobu se mě nikdo neptal, proč chci nosit zbraň. Nikdo nechce znát mou motivaci, natož aby ji ověřoval.
Zatímco já jsem chtěl pouze zjistit, jak snadné nebo nesnadné je stát se legálně ozbrojeným člověkem, někteří ostatní se nejspíš připojí k těm, které můžeme běžně potkat na ulici.
K těm, kterým se za pasem houpe „pořádný dělo“.