Šikana bují i ve hrách na počítači
Může nastat i paradoxní situace, kdy se někdo, kdo je obětí fyzické šikany, může stát agresorem v případě kyberšikany, říká vedoucí Linky bezpečí.
Na Linku bezpečí přibývá telefonátů tykajících se šikany. Ta se v poslední době přesunula na internet, a to už i do on-line her. „Kyberšikana je velmi nebezpečná, není před ní úniku ani doma a mohou se jí účastnit tisíce anonymních lidí,“varuje vedoucí Linky bezpečí Peter Porubský.
Linka bezpečí loni zaznamenala nejvíc hovorů spojených s šikanou za poslední čtyři roky. Proč se jejich počet zvyšuje?
Může to být spojeno s tím, že se o šikaně více mluví a píše. Nedávno jsme také dělali velkou kampaň, do každé školy jsme poslali naše materiály, aby si je vyvěsily na nástěnku a děti měly informace o našich službách. Takže to může být i tím. Děti jsou také posilovány v právech na to se ozvat a nechat si poradit. Nerad bych, aby se to, že se na nás obracejí více dětí, vysvětlovalo tak, že je šikany víc, protože na to výzkumy v současné době nejsou.
Nedávno začal nový školní rok. Bylo hodně dětí, které se bály jít do školy?
To je u nás každý rok očekávané téma. Vždy poslední týden prázdnin už děti, které si od šikany odpočinuly a nemusely na ni myslet, očekávají, že se vrátí ke stejným spolužákům, takže nám opět začínají volat. Svědčí o tom i to, že během prázdnin se nám počet telefonátů spjatých se šikanou propadne na polovinu. Zatímco ve školním roce jde o šest hovorů denně, o prázdninách o tři.
Změnila se v posledních letech povaha šikany?
Je tu téma kyberšikany, které jsme asi do roku 2007 vůbec nesledovali. A to narůstá. V roce 2007 jsme telefonáty týkající se kyberšikany počítaly v řádu jednotek, dnes jich máme přes sto ročně.
Čeho se nejčastěji týkají hovory spjaté s šikanou?
Klasické šikany ve škole nebo ve třídě, ubližování, kdy už nejde o pošťuchování a dítě se nemůže bránit. Často děti volají poté, co už požádaly o pomoc rodiče nebo učitele, ale nic se nestalo. Děti se bojí cokoliv udělat, protože jsou drženy pod výhrůžkou, že když to někomu řeknou, bude to horší. Navíc se stává, že oběť ani neví, na koho se ve škole obrátit, neví, že tam je člověk, který by měl pracovat s prevencí šikany.
Co dětem radíte?
Motivujeme je k tomu, aby se svěřily někomu dospělému. Když řeknou, že se bojí, že to bude ještě horší, tak poukazujeme i na druhou stranu mince, že to může být ještě horší, když nikomu nic neřeknou. Dáme jim informace, jak postupovat, často je odkazujeme na metodika prevence, školního psychologa, pedagoga, kterému věří, rodiče, vymýšlíme plán, jak se šikaně vyhnout, než se to začne řešit. Aby se o přestávce držely pedagogického dozoru či u sourozence.
Jaké případy vám uvázly v paměti?
Hovorů o šikaně máme stovky. Nejvíce mi zůstávají v paměti případy dětí, které už nějaké kroky udělaly, ale nic se nestalo. Od rodičů slyšely, že to musí zvládnout, a od učitelů zase, že se nežaluje na spolužáky. Je mi těch dětí líto. Pomoci dospělých, která by měla být automatická, se jim nedostává. My pak máme mnohem těžší práci, abychom našli dalšího dospělého, ke kterému má dítě důvěru. Na řadu se dostávají i prarodiče a širší příbuzní. Můžeme nabídnout i to, že Linka bezpečí bude kontaktovat orgány sociálněprávní ochrany dětí.
Není pro vás demotivující, že nemáte zpětnou vazbu? Nebo vám děti volají, jak problém vyřešily?
Denně se nám ozvou zhruba dvě až tři děti s poděkováním, že jsme jim na lince pomohli. V dalších hovorech máme často zpětnou vazbu hned – dítě, které na začátku brečelo, je ke konci hovoru zklidněné, má plán, co dělat.
Kdo je nejčastější obětí kyberšikany?
Klasická představa silného útočníka a slabé oběti je mylná. U kyberšikany záleží na tom, jak je kdo zdatný v moderních technologiích, nikoliv fyzická převaha. Může nastat i paradoxní situace, kdy se někdo, kdo je obětí klasické fyzické šikany, tak jak ji známe, může stát agresorem v případě kyberšikany.
To znamená, že děti, které jsou šikanovány, se chtějí pomstít, a tak se samy stanou agresory na internetu?
Role na internetu se skutečně mohou výjimečně vyměnit, ale děti v pokročilých fázích šikany nejsou většinou schopny ani chodit do školy, natož škodit někomu po internetu.
Jak se nejčastěji kyberšikana projevuje?
Na sociálních sítích se jedná o nenávistné komentáře, vytvoření falešného profilu, který dotyčného vyobrazuje v ponižujících situacích. Dále o zveřejnění ponižujícího videa nebo fotografie, koláže, obtěžování přes mobil, e-mail, do kterého se agresor nabourá a z kterého posílá zprávy lidem z adresáře toho dítěte. Nový fenomén, kterému se teď věnovalo E-bezpečí z Univerzity Palackého, je šikana v on-line hrách. Děti si mohou krást herní postavy nebo virtuální věci.
Máte představu, kolik takových případů je? Volají vám děti i kvůli tomu?
Riziko této formy kyberšikany se týká pouze úzkého okruhu dětí, které tráví hodně času hraním on-line her. Ale na Lince bezpečí jsme párkrát zachytili i tento případ.
Jaká forma šikany je pro dítě nejhorší?
Takhle to nelze dělit. Fyzická šikana jde ruku v ruce s psychickým ponížením. Hodně nebezpečná je právě kyberšikana, protože před tou dítě nemůže uniknout. Když je atakováno fyzicky, doma už má klid a je v bezpečí. Ale pokud vás někdo natočil, vyvěsil video na Facebook a hromadí se pod ním komentáře, úniku před tím není ani doma. Publikum klasické šikany je navíc hodně omezené, jde tam pouze o lidi, kteří jsou fyzicky přítomni, ale u kyberšikany může jít i o tisíce anonymních lidí. V tom má ještě víc devastující účinky na psychiku. Fyzická šikana v sobě zase nese riziko vážného zranění.
Od letošního září vstoupila v platnost novela zákona, která by měla lépe chránit před šikanou žáky, ale i učitele. Myslíte si, že pomůže?
Doufám, že přinese jasnější nástroj pro školy v tom, jak řešit případy agresorů, kteří opakovaně překračují hranice. Pro ředitele je snazší takové žáky vyloučit a ochránit zbytek dětí. Měla by na to navazovat intenzivní práce s agresorem a s celou jeho rodinou, šikana a agresivní chování má často zárodky právě v rodině.
Linka bezpečí začala spolupracovat na projektu Nenech to být, který se zabývá odhalováním šikany. V čem spočívá?
Je to projekt, který vymysleli studenti z brněnského gymnázia. Pokud se škola do systému zapojí, vyplní u registrace odpovědnou osobu, která řeší šikanu v dané škole. Ideálně jde o metodika prevence, školního psychologa nebo vedení školy. Hlavní myšlenka projektu je, že dítě může bezpečně a anonymně ne žalovat, ale označit spolužáka, který potřebuje pomoc. Dítě vyplní jednoduchý formulář, kdo ve škole potřebuje pomoct, může tam samozřejmě napsat i samo sebe. Tím se oslovují ti, které jsou často svědci šikany, ale bojí se cokoliv udělat ze strachu, aby se neobrátila i proti nim. Člověku zodpovědnému za řešení šikany ve škole pak přijde e-mail a začne situaci řešit.
Funguje to?
V současné době je zapojeno víc než 700 škol. Z hlášení, které máme od dubna, můžeme mluvit o desítkách případů, kdy to zafungovalo a škola ocenila, že se o problému dozvěděla. Tento systém má velký potenciál zachytit šikanu v jejích počátcích.
Jak vlastně rodiče poznají, že je dítě šikanováno?
U fyzické šikany dítě chodí v roztrhaném oblečení, hladové, vymlouvá se, že se mu ztrácejí pomůcky nebo že upadlo. U kyberšikany jsou projevy spíš psychické. Dítě má nechuť chodit do školy, má psychosomatické bolesti břicha, trápí ho nespavost, je zamlklé či má noční děsy. Rodiče často v návalu emocí chtějí vzít spravedlnost do vlastních rukou a vyříkat si to s rodiči agresora. To není dobré řešení. Ideální je si promluvit s dítětem, zjistit, co se děje, a pak kontaktovat školu, požadovat od ní řešení situace. Škola má mít stanovené postupy, jak šikanu řešit. Hodně doporučuji nezůstat v tom sám, ale poradit se například na naší Rodičovské lince.