S RODINOU jsem si dal načas

O povolání sportovního moderátora Vojtěch Bernatský snil už v první třídě, komentoval vymyšlené zápasy, zpíval, šaškoval. Sen si splnil už jako student, jen na rodinu si musel počkat.

Co vy a heslo „sportem ku zdraví“? Pro mě platilo docela dlouho, jen poslední dobou se to trochu zvrtlo. Odmalička hraju tenis, při kterém se hodně namáhají klouby. Před čtyřmi lety mě navíc chytla druhá běhací míza a odneslo to koleno. Při operačním zákroku ho opravili, ale pořád se mi plní vodou. Přijal jsem to jako výzvu, že i s bolestmi se dá žít, a v červnu běžel Olomoucký půlmaraton. Nakonec to dopadlo tak, že jsem si musel naordinovat pauzu. Mrzí mě to, ale věřím, že můj čas opět přijde. Byl u vás dřív sport, nebo upovídanost? Hýbal jsem se, ale byl jsem i šašek. Zřejmě po babičce Marjánce, byla neuvěřitelně zábavná. Brnkal jsem na kytaru a před zrcadlem jsem si zkoušel různé grimasy. Možná bych našel nahrávku své první talk show Dejte vejce z huby ven, kterou jsem si vymyslel asi v osmi letech. Včetně hostů, ty jsem mluvil změněným hlasem. Současně jsem měl rád sport, máme to v rodině. Já si navíc vymýšlel různé disciplíny a do sešitů jsem si psal statistiky – třeba mistrovství světa v pinkání pingpongovým míčkem o zeď. To jste sám pořádal? Samozřejmě! Zapsal jsem dvacet startujících a pak jsem dvacetkrát pinkal a zapisoval výsledky. Nebo jsem pouštěl angličáky skrz srolovaný koberec a psal do tabulek, který dojel jak daleko. Kdy jste se rozhodl, že budete sportovním komentátorem? V první třídě. Nedávno jsme měli se spolužáky sraz, a když jsem přišel, všichni začali tleskat. Já, rudej až za ušima, jsem protestoval, co blbnou. Vysvětlili mi, že zatímco oni chtěli být popeláři, řidiči autobusů, kosmonauty a zdravotními sestřičkami, tak já jediný jsem se vymykal a splnil si to. Šel jsem za svým snem a pořád ho žiju. Jak jste se tedy ocitl na vysoké škole ekonomické? Kvůli rodinné tradici. Táta je inženýr ekonomie, starší brácha taky. Na gymplu jsem neočekával, že bych se mohl do televize dostat, tak jsem šel taky na ekonomku. Co vás popostrčilo ke splnění snu? Brácha byl průkopník, při škole byl u začátků spartánského vysílání Rádia 1, moderoval. Dokonce tam pustil moji písničku. Nazpíval jsem ji s kamarádem, se kterým jsme měli kapelu MFN – Message for Nothing. Taky pomohlo, že jsem byl zamilovaný do Lenky Milionové. Její táta, televizní technik, zvukař a střihač, který se mimochodem podepisoval Standa deset na šestou, se na Kavčích horách poptal, jestli nějakej Vojta nemůže přijít občas s něčím pomoct a dělat kafe. No a tak jsem se v devatenácti letech dostal do redakce sportu. Bylo po revoluci, spousta lidí musela Českou televizi opustit, takže já, Petr Svěcený, Marek Svačina a další mladí jsme dostali příležitost. Ekonomku jsem opustil a vystudoval raději produkci na FAMU. Dneska mají mladí šanci? Mají, ale spousta z nich nemá trpělivost půl roku popisovat přímé přenosy a jezdit se dívat, jak se dělají reportáže. Každý točí na mobil, tak si myslí, že natáčet umí. Ano, doba je jinde, my jsme začínali v éře psacích strojů. Jenže každý musí počítat s učednickým obdobím. Pracovat v televizi je něco trošku jiného než dělat příspěvky na sociální sítě a psát blogy. Patříte k mužům, kteří nespěchali se založením rodiny. Jak vám změnila život? Úplně. Prvních deset patnáct let v televizi jsem byl čistokrevný workoholik, chodil jsem do práce, i když jsem nemusel. S rodinou jsem si dával načas, ale teď jsem šťastný. Snad každý rodič potvrdí, že starat se o děti a hrát si s nimi je nejvíc. Nikdy jsem nebyl hospodskej povaleč – rád si dám dobré víno a pivo, ale co se narodily děti, nepamatuju si, že bych si někde s klukama poseděl. Na jednu stranu mě to mrzí, ale ještě víc líto by mi bylo času, který bych nestrávil s dětmi. Načas jste si dával, protože jste dlouho hledal tu pravou?

To ne, s Kačenkou jsme už deset let. Asi jako spousta mužů jsem se možná podvědomě svatby jako zásadního kroku bál, že mě sváže navěky. Nejdřív se narodila Eliška, pak jsem chtěl druhé dítě, ale Kačka mi dala rázně najevo, že nechce být dvojnásobná svobodná matka. Tak jsme se vzali a narodil se Matyáš. K čemu dalšímu vás žena „dotlačila“? Já se moc nenechám. Oba naštěstí víme, že nejhorší je navzájem se svázat. Takže si necháváme prostor na věci, které máme rádi. V čem se neshodnete? Jsme důkazem, že protiklady se přitahují. Já jsem zrychlený, Kačka ne. Ne že by byla zpomalená, je normální, ale u mě je to extrémní. To mám asi po mamince, říkáme jí motorová myš. Žije ve Švédsku, a když u ní doma vstáváme, ona už má nakoupenou a připravenou úžasnou snídani. A naplánovaný program, kam vyrazíme. Zřejmě jsem to zdědil. S tím souvisí, že si pořád klepete nohou? To dělám zřejmě od narození. Doma si ze mě dělají legraci, že je to psychický problém, ale já jsem jen prostě plnej energie. Nedávno jsem dělal talk show v prachatickém divadle, vedle spousty sportovců tam byl devadesátiletý pán, který mi říká: „Výborný to bylo, ale koukám, že pořád klepete nohou. To znám: Parkinson!“Že bych ho měl odmalička? Na gymplu jsme byli parta pěti kluků v zadní lavici a ta lavice vyloženě skákala. Takže nejsem sám. Prý byste si troufl pořídit si pět dětí. To je spojené s vaší hyperaktivitou? To jsem sice kdysi říkal, ale zřejmě to neklapne, protože manželka je už pátý rok doma a není typ ženy, která by chtěla být celý život v domácnosti. Zvládá to úžasně, dětem se maximálně věnuje, vytváří doma skvělou atmosféru, ale chápu, že se bude chtít vrátit do práce. Ale nikdy neříkám nikdy – je o osm let mladší, tak si třeba za pár let ještě jedno pořídíme. Když ne, svět se nezboří, jsem šťastný, že máme holku a kluka. Byl jste zklamaný, když se vám poprvé narodila holčička? Jako každý chlap jsem chtěl kluka, takže když nám na ultrazvuku během prvního těhotenství řekli, že je to holčička, přiznávám, že jsem byl trochu zklamaný. Když se ale Eliška narodila, omotala si mě kolem prstu. Teď je jí pět, je hodná, šikovná, chytrá. Když jdu do práce a mává mi, mám skoro slzy v očích. Po zkušenosti s ní by mi tedy druhá holčička vůbec nevadila. Narodil se Matyáš. A taky je skvělej. Dětí mám ale víc, s herečkou Naďou Konvalinkovou pomáháme rodinám s dětmi v pěstounské péči. Naší největší akcí je dvakrát do roka výlet parníkem po Vltavě. Ty rodiny a hlavně děti jsou skvěle bezprostřední. Z některých příběhů, které vyprávějí, mě mrazí v zádech. O takovém způsobu rozšíření rodiny jste nikdy neuvažoval? Spousta dětí, které jdou do pěstounské péče, potřebuje speciální péči, často je to práce na plný úvazek. A tu bychom jim – při mém povolání – nemohli dát. Manžele, kteří mají třeba tři děti a k nim si vezmou další do pěstounské péče, obdivuju. Na Facebooku a Instagramu máte spoustu fanynek, jak na vás reagují tváří v tvář? Sociální sítě jsou fajn pro kontakt s diváky a lidmi obecně. Jsem za něj moc rád a baví mě to. Je příjemné, když mi lidé píší Kateřina Bernatská, asistentka režie v Redakci sportu ČT, v současné době na mateřské dovolené Čím vás zaujal právě Vojta? Je veselý, je hravý. Je to pozitivní člověk s krásným úsměvem. Když se tohle všechno dá dohromady, bylo těžké odolat. Znali jste se z práce, přesto: překvapil vás něčím život se sporťákem? Čím v dobrém a čím v tom horším? V první řadě je to dobrej parťák, to je hodně důležité. Je nesmírně pracovitý a své práci dává možná víc než 100 procent. Z toho vyplývá, že se občas doma potřebuje schovat do kouta a nabít se. Je to Ryba, musí tu a tam zvolnit a chvilku si jen tak snít. Když mu tenhle prostor dám, je všechno v naprostém pořádku. A hlavně se vůbec nenudíme, to je na tom to nejkrásnější. Jaký je táta? Jaké má s dětmi třeba rituály? Má v sobě pořád toho malého raubíře a šaška Vojtu. Má neuvěřitelnou fantazii a dokáže děti zaujmout. My mámy můžeme dělat cokoliv, ale pak přijde vtipálek tatínek a je jasné, kdo je vítěz. Kdybyste měli tři měsíce volna, jak je strávíte? Jednoznačně bychom vzali celou rodinu i s dětmi, babičkami a dědečky a vyrazili k moři. Ideálně přes zimu do Thajska. a říkají, že jsem už po těch letech vlastně součást jejich rodiny. Každopádně i v tomhle ohledu je potřeba mít na paměti to staré, ale nesmírně pravdivé – hlavně se z toho nepo… Pokora nade vše. Co děláte pro to, aby vás ta práce pořád bavila? Díky České televizi můžu pracovat i mimo můj obor. Vyřádil jsem se při moderování pořadu Neuvěřitelný svět rekordů a kuriozit a cestovatelského magazínu Výletníci, v tandemu s Petrou Janů jsem absolvoval pěveckou soutěž Duety. Dodnes s ní i bez ní zpívám na různých akcích. Účinkoval jsem v Pevnosti Boyard. Za tu pestrost jsem rád a doufám, že si brzy vyzkouším něco dalšího. Třeba herectví? To bych rád. Jako dítě jsem vypadal jako Tomáš Holý. Raubíř. Jenomže mě nikdo neobjevil. (smích) Taky jsem zpíval, dokonce jsem vybojoval druhé místo v pěvecké soutěži Pražská snítka. Jako soprán jsem zpíval „holčičí“part Běží voda, běží, po kameni šustí, vzkázal mně můj milý, že mě neopustí. Aha, proto teď účinkujete v muzikálu Rocky... Jenomže tam nezpívám, s Robertem Zárubou, Petrem Svěceným a Ondrou Novotným alternujeme role komentátorů. Je to neskutečný zážitek, když se ring zasune mezi lidi, celé Kongresové centrum stojí a fandí „Rocky! Rocky!“Mám v tu chvíli pocit, že jsme opravdu na zápase o mistra světa v boxu. A také je tam silná love story. Silná je i story o tom, jak jste v pubertě zjistil, že máte ještě jednoho bratra. Když se naši rozváděli, tatínek mně a bráchovi řekl, že měl kdysi na studiích manželku a syna Marka. Dneska je mu přes padesát a on je primářem gynekologie v Ostravě. Párkrát jsme se potkali, voláme si, ale je to jiné, než kdybychom spolu vyrostli. Když už jsme u těch příběhů – jak se maminka ocitla ve Švédsku? S tátou se rozešli v dobrém, jsou kamarádi. Vzhledem k její hyperaktivitě jsem čekal ledasco, ale že se po šedesátce seznámí s novým partnerem přes Facebook? Je to Čech, který tam žije už asi čtyřicet let. Takže láska přes internet. Jak o tom tak mluvím, koukám, že příběhy naší rodiny by vydaly na knížku. Uvidím, co do ní připíšou naše děti.