ZTRACENÉ DÍTĚ

Vaše dítě tady ale není. Věta, které se děsí každý rodič. Tak tu jsem, přátelé, slyšela na konci srpna rovnou dvakrát. První horor jsem zažila v náhradní letní školce, kam mladý pán chodil dva týdny. Přišla jsem udýchaná s výčitkami, že jdu poslední, a zatím mi paní učitelka s vykuleným výrazem oznamovala, že Matyáš už ve školce není, že si ho prý odvedla paní, o které mysleli, že to je jeho babička. Po vyslechnutí této informace jsem se regulérně zhroutila, protože nikdo takový v mém okolí není. Mezi vzlyky, křikem a nechápavými dotazy jsem ještě zaslechla učitelku, jak se ptá kolegyně – jestli snad mladého pána neztratili během vycházky. No – pocit, který jsem těch patnáct minut hrůzy měla, nejde popsat, ale bylo to asi tak stokrát horší, než si to člověk představuje, když o ztracených dětech čte v novinách. Nakonec se ukázalo, že šlo jen o velmi špatnou organizaci školky a neschopnost učitelek řešit zásadní situace. Matyáš byl ve druhé třídě. No nic – vše bylo zapomenuto po prvním obejmutí. V neděli jsem šla Matyáše hrdě vyzvednout na autobus z tábora, kde byl týden poprvé bez rodičů. Když jsem slyšela jeho jméno vyvolávat už potřetí, aniž by se v autobuse něco hnulo, už mi bylo jasné, že mi dítě nepřivezli. Protože jsem ale v těchto situacích už nebyla žádný zelenáč, jen jsem se pána, co mi ztrátu dítěte přišel vyděšeně oznámit, zeptala, jak daleko to na tábor na Vysočině je. Vzali jsme auto, naložili děti od sestry a jeli dítko vyzvednout sami. Ukázalo se, že i když táborníkům tvrdil, že maminka zaplatila za jeho odvoz až do Prahy s ostatními dětmi – chyba v záznamu mluvila proti jeho tvrzení, a tak zůstal na táboře. Nakonec to byl vlastně pěkný výlet. Hezký pátek!