Hluboké vody už se nebojím
Fenomén Rafael Nadal exkluzivně pro MF DNES o vášni i strachu
Karel Knap reportér MF DNES
Běžný smrtelník při Australian Open v Melbourne Parku lelkuje na chodbě u šatny a náhle proti němu kráčí na trénink Rafael Nadal. Jejich pohledy se náhodou střetnou, načež se španělská tenisová superstar usměje a jako první na cizince mávne rukou: „Hi!“
Tisíce mnohem méně slavných sportovců nasazují strnulou masku sfingy, když míjejí třeba i známého člověka. Nadal je jiný. Vřelý, vstřícný. Fajn chlapík z Mallorky.
Onehdy jste mě v Melbourne pozdravil, aniž byste tušil, kdo jsem. Stává se vám to často?
Snažím se chovat mile ke každému. Tak mě doma vychovali. Když si kolem sebe pěstujete přátelskou atmosféru, život je lepší. To je všechno.
Kdy se měníte ze zdvořilého muže ve válečníka, který na kurtu bojuje jako o život?
Nervu se o život. Prostě hraju srdcem, s vášní. Tenis miluju a vždycky jsem se snažil zvítězit ze všech sil. Takhle beru sport. Zato v soukromí jsem tichý, uvolněný, pohodový. Mám spoustu kamarádů.
Když jste se teď vrátil s trofejí z US Open, na letišti na Mallorce vás vítali příbuzní, do náruče vám skákala nadšená dítka. Jak je pro vás důležitá rodina?
Zázemí je pro mě klíčové. Lidé, které mám rád a kteří mají rádi mě. Nesmírně mi na nich záleží. Je nádherné se mezi ně vrátit, když skončí turnaje a celá ta vřava okolo.
Pořád se bojíte rychlé jízdy autem nebo plavání v hloubce?
Ne, vody už ne. Miluju ji. Miluju potápění, šnorchlování. Na Mallorce si ho vždycky užiju.
Jak vlastně nejlépe odpočíváte?
Líbí se mi cestování po světě. Na druhou stranu je ho někdy až příliš. A tak si nejvíc oddechnu doma, s příbuznými a přáteli. Vyrazíme na vyjížďku na lodi, přespíme na pláži. To je nádhera. Báječně se tak odreaguju od tenisu.
Jak vzpomínáte na některé kruté lekce strýce a trenéra Toniho, který vás třeba nechal hrát zápas v horku bez pití?
Strýček byl určitě pro můj život a zvlášť pro mou kariéru velice důležitá osoba. A pořád je. Nemůžu mu nikdy dost poděkovat za všechno, co pro mě udělal.
Posílal vás vstříc tělesným i duševním útrapám. Štvalo vás někdy, jak přísný na vás byl?
To víte, že jsem se občas bouřil. Dítě někdy úplně nechápe, co je pro něj dobré. Až když jsem dospíval, poznával jsem, jak mi pomáhal, abych byl silnější a odolnější. Díky Toniho výcviku můžu na kurtu snáz čelit všem výzvám a krizím, díky němu jsem se dokázal vrátit na ATP Tour po zraněních. Teď jsem mu za jeho výchovu vděčný.
Od nové sezony s vámi nebude cestovat po turnajích. Vyhrál jste US Open tak trochu i pro něj? Byla to vhodná rozlučka?
Tak to nevnímám. On a další členové týmu mi pomohli ke všem mým grandslamovým trofejím. Já se s ním neloučím. Bude řídit mou tenisovou akademii na Mallorce, kde denně trénuju, když jsem doma. Takže to neznamená, že jsem ho někam odstrčil. Že už ho nechci vidět. Naše domy stojí hned vedle sebe. Pořád jsme si velice blízcí.
Jako kluk jste často hrával fotbal. Ještě si občas kopnete?
Už moc ne. Jen lehce s kamarády.
Bojíte se o svá bolavá kolena?
Jistě. O kolena, chodidla, kotníky. Musím na sebe dávat pozor. Až skončím s tenisem, zase se k fotbalu vrátím a zahraju si naplno.
Jako dítě jste musel volit mezi ním a tenisem, že?
Ano, ve třinácti. Fotbal jsem nehrál špatně, ale nemohl jsem stíhat víc věcí najednou. A s raketou mi to přece jen šlo o trošku líp.
Fotbal se vám líbil, radost z gólů a vítězství jste mohl sdílet s ostatními. Byl jste úspěšný v Davis Cupu. Jak je pro vás výjimečný Laver Cup, v němž tvoříte tým s obvyklými rivaly?
Těšil jsem se na to, že s Rogerem (Federerem) a dalšími kluky vytvoříme týmovou atmosféru. Věřím, že Laver Cup bude zážitek, na který dlouho nezapomenu. Jsme u zrodu něčeho naprosto výjimečného.
Někdo stále vnímá Laver Cup jako exhibici. Co vy na to?
Podívejte, ráno jsem vstával na trénink chvíli po šesté. Můžu vás ujistit, že kvůli exhibici bych takhle brzo z postele nevyskakoval.
Věřím, že Laver Cup bude zážitek, na který nezapomenu. Jsme u zrodu něčeho výjimečného.