Civilizace umírají na lhostejnost
Nevhodné použití metod a logiky práva vede k destrukci přirozených lidských vztahů. Jak se říká, „cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly“. Co začne pokutami za pozdní vyzvedávání dětí ze školky, může skončit zánikem celé společnosti.
Před časem v jednom velmi moderním, demokratickém a racionálně uspořádaném státě zkusili zabránit pozdnímu vyzvedávaní dětí v mateřských školách. Do té doby totiž bylo jedinou sankcí pro zaneprázdněné rodičovské opozdilce jejich špatné svědomí. Řešení spočívalo v zavedení pokut za pozdní příchod. A výsledek se brzy dostavil. Nejen, že se situace nezlepšila, naopak se mnohonásobně zhoršila! Rodiče to začali vnímat jako obchod. Za zpoždění zaplatili, nebyl tedy důvod mít špatné svědomí. Tím to však neskončilo. Neúspěšná metoda finančního postihu byla zrušena a vše se zdánlivě vrátilo do původní podoby. Jenže… nevrátilo! Počet dřívějších opožděných vyzvednutí dětí se neobnovil a zůstal už nadobro několikanásobně vyšší. Není to poprvé ani naposledy, co se ukázalo, že nevhodné použití metod a logiky práva vede k destrukci přirozených lidských vztahů. Ne nadarmo stará moudrost říká, že „cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly“.
Příběh o prodeji „odpustků“, v tomto případě rodičům pozdě vyzvedávajícím děti v mateřské škole, nejen připomíná nešťastnou kapitolu historie katolické církve kritizovanou i naším Janem Husem, ale především je dokonalou paralelou něčeho velmi vážného. A tím je takzvaná společenská smlouva.
O společenské smlouvě psali už filozofové Jean-Jacques Rousseau či Thomas Hobbes a přesvědčili nás, že v každé společnosti existuje nepsané ujednání všech se všemi, především mocných s běžnými občany, o základních principech fungování celého společenství. Dodnes se mnozí dohadují o tom, zda je to dobře, nebo špatně. Společenskou smlouvu někteří kritizují za to, že jejím prostřednictvím lidé „prodávají“část své svobody za garanci bezpečí a sociálních, případně jiných jistot. Jiní naopak chválí společenskou smlouvu jako jedinou možnou cestu k tomu, aby nenastala válka všech proti všem. Těžko říct, na čí straně je více pravdy. Ono totiž není podstatné jen pojmenování, kdo, komu a čím je ve společnosti povinován. Jsem přesvědčen, že dnes je daleko významnější říct odkdy, dokdy a proč společenská smlouva funguje.
Jinak řečeno… i dnes jsou lidé ochotni „něco slevit“ze svých svobod, pokud jim státní moc bude schopna garantovat, že smlouvy, jež uzavřou, budou platit. Že nedodržené povinnosti bude možné soudy vynutit. Že jejich obydlí bude nedotknutelné. Že zloději a násilníci skončí ve vězení. Že v případě nouze a nebezpečí je hasiči, policisté a vojáci ochrání…
Taková společenská smlouva ovšem logicky existuje jen tak dlouho, dokud je naplňována reálnými skutky ze strany státní moci a důvěrou v tyto skutky ze strany občanů. Právo i reálná moc přitom musí ztělesňovat hodnoty společností sdílené, mají-li být věrohodné a dlouhodobě respektované. Zkrátka vláda, parlament a justice musí opravdu pracovat a lidé jim musí věřit, že to dělají čestně a správně.
Moderní stát se drolí
Je tomu tak? Je tomu tak v našem státě? Je tomu tak v Evropě? Není pochyb, že na mnoha místech starého kontinentu se dnes tradice moderního státu viditelně drolí. Jak jinak se dívat na situace, kdy státní moc není schopna garantovat existenci jednoho práva na svém státním území. Tolerance k polygamii a k nezletilým manželkám jsou toho jen křiklavým příkladem. Jak hodnotit kroky vlád dlouhodobě fakticky znemožňující ochranu občanů před děsivě narůstajícím počtem teroristických útoků? Co říct na opatření, která už na první pohled logicky nemohou vést k proklamovaným cílům?
V Evropě s volným pohybem všech lidí jsou nucené přesuny migrantů ze státu do státu zbytečným vyhazováním peněz, když se všichni obratem mohou, nejsou-li internováni, opět přesunout, kamkoli chtějí. K čemu je dobrá tvrdá regulace legálních zbraní, kterými se prakticky trestná činnost nepáchá? Jak je možné, že v tradičním demokratickém státě státní moc není schopna realizovat verdikty o návratu migrantů, kterým nebyl udělen azyl, do země původu?
Smutnou notorietou jsou už dnes pokusy vlád zbavit se odpovědnosti za vládnutí bezbřehou tvorbou stále nových zákonů činících z každé běžné situace správní a soudní řízení. A to za současné snahy některých vlád pojistit si poklidné „vládnutí“útoky na svobodu a nezávislost soudců i celé justice.
Společným jmenovatelem toho všeho je neochota „nést břímě vlády“. Neochota státních mocí plnit „závazky“ze společenské smlouvy ve vztahu k vlastním občanům. Neochota vidět problémy a pak hledat jejich řešení.
Co z toho plyne? Sankcí za porušení norem slušnosti, jako to bylo v případě pozdního příchodu rodičů pro dítě do školky, je špatné svědomí. Sankcí za porušování společenské smlouvy ze strany státní moci je ztráta důvěryhodnosti v očích občanů.
Podíváme-li se na společenskou smlouvu jako na minci, potom, je-li její jednou stranou nedůvěryhodná vláda, druhou stranou je lhostejnost občanů. A na takovou lhostejnost se rozhodně nelze dívat lhostejně! Lhostejní občané totiž v těžkých časech nevidí naprosto žádný důvod za svou společnost „žít a umírat“.
To není nadsázka. Právě identifikace lidí se společností, státem a jeho právním systémem, je základním kamenem fungování každé společnosti i každého státu. Spartští vojáci by nepřijali dobrovolně smrt proti jasné přesile Peršanů v bitvě u Thermopyl, kdyby necítili morální povinnost zachránit „svůj svět“. Mladí čeští muži by dobrovolně nešli umírat za druhé světové války v řadách britského letectva, kdyby se neidentifikovali se svým státem.
Jak asi skončíme?
Bylo by to tak i dnes? Obávám se, že státní moci v řadě evropských států vědomě, či nevědomky pracují na tom, aby tomu tak nebylo. Zapomínají na to, že lidé jsou ochotni se materiálně uskromnit, zříci se pohodlí i některých svobod, ale jen pokud vidí, že to má důvod a smysl. Zapomínají, že civilizace nezanikají prvořadě z vnějších příčin, ty jsou jen důsledkem vyprázdněnosti vnitřní. Civilizace umírají na lhostejnost. Zkusme prosím pamatovat na smutné důsledky snahy nahradit sankci špatného svědomí u pozdních příchodů rodičů pro děti do školky peněžní pokutou. Rozbitý důvod pro špatné svědomí už nebylo možné obnovit. Stejně tak je prakticky nemožné vzkřísit a v krizi ubránit společnost, když v tom lidé nevidí žádný smysl.