Skoncujme se Švejkem i hloupým Honzou

My Češi jsme zvláštní národ. V určitých kruzích je vyloženě módou říkat, že jsme příšerní a jak se za svůj národ stydíme. Nosí se pohovořit o naší národní zbabělosti a vychytralosti. V jiných kruzích je zase móda opačná, ale také to není nic, na co bychom mohli být hrdí, právě naopak.

Mám teď na mysli podivné vzývání národa a národní hrdosti jakožto projev nesnášenlivosti ke všemu, co je odlišné. Jde o písně některých kapel, v extrémních případech o zřizování takzvané národní domobrany, která už je vyloženě nebezpečná a slušný člověk se stydí, případně se bojí, protože z toho jde strach.

Do jisté míry za naše leckdy vtipné sebeshazování může další národní, a vlastně sympatická vlastnost – nesnášíme patos, jsme na něj příliš civilní a možná nejsme schopni hrdosti, národní hrdosti. Když půjdu ještě dál, dalo by se říct, že se nemáme rádi. Dnes se v psychologii hodně mluví o sebelásce, o tom, jak je důležitá. Jen tak člověk může milovat ostatní.

O národech platí to samé. Když nemáme dostatek sebevědomí, sebelásky, hrdosti na sebe, jistoty, že jsme dobří, nemůžeme být otevření k jiným národům, kulturám, zvykům, odlišnostem. Ale na co máme být hrdí, když si neumíme vážit vlastních lidí, kteří něco dokázali? Pořád všechno zesměšňujeme, všechno popliveme a v lepším případě si ze sebe děláme šprťouchlata. Jistě, je to sympatické, ale někdy si tím strašně škodíme.

Jeden ze způsobů, jak se milovat, je vědomé ocenění svých dobrých vlastností. Totéž platí o národech. A možná právě tady je zakopán pes. Protože třeba takové slavnostní udílení státních vyznamenání na Pražském hradě jaksi zvoní rolničkami šaškovými. Nechci se vyjadřovat k osobě českého prezidenta, nezajímá mě. Beru si na paškál vlastní obřad udílení státních cen v den založení československého státu 28. října. Protože kdy jindy bychom měli být důstojní, hrdí a možná i patetičtí. Kdy jindy bychom měli vzdát hold nejlepším lidem, které naše země má. Byl by to lék na malou sebedůvěru naší malé zemičky s obřím mindrákem. Jenomže není. Jak by také mohl, když se právě tento akt národní hrdosti proměnil ve směšnou šaškárnu, kdy jsou mnohdy odměňováni lidé, kterých si člověk nechce a nemůže vážit a jejichž medaile se tak stává výsměchem státní důstojnosti. Letos má medaili dostat také písničkář Jaromír Nohavica.

Nechci soudit Nohavicu, posuzování a odsuzování nemám v oblibě. Všeobecně se ví, že spolupracoval s StB, a to aktivně, osobně znám lidi, kterým škodil. Jenže vedle toho je geniální. Dokáže vtipně vyhmátnout a zbásnit téma, které osloví úplně všechny. Má dar od Boha, protože Bůh neobdarovává podle naší pozemské spravedlnosti. Ale medaili by prostě dostat neměl.

Je na čase skoncovat s tím naším vyčuraným národním hrdinou Švejkem, s hloupým Honzou, který vždycky vyhraje, je na čase přestat je vzývat, protože nám to škodí. Nohavica totiž v jistém smyslu ztělesňuje cosi, co v sobě vláčí každý, kdo zažil totáč. Každý, kdo za socialismu žil, v nějaké míře kolaboroval, aby mohl dělat svoji práci. Hranici si určoval každý sám.

Nohavica představuje v té osobní míře extrém, ale v jistém smyslu je symbolem spolupráce všech. Toho, jak rádi na to všichni zapomněli, toho, že se nikdy neoznačilo, co bylo dobré a co zlé, toho, že komunistická strana nebyla nikdy postavena mimo zákon. Nikdy jsme se nepostavili k minulosti čelem. Jenže dokud to neuděláme, nedokážeme si sami sebe vážit a odměňování hrdinů bude fraškou.

Smutné totiž není jen to, že Jaromír Nohavica má dostat medaili, ale i to, že o své vině mlčí. Kdyby řekl, že lituje, promluvil by v jistém smyslu za všechny. Protože to by bylo odvážné. Možná by si pak tu medaili zasloužil.

Nohavica představuje extrém, ale v jistém smyslu je symbolem spolupráce všech.