Věznit poštáka ve sklepě může být úplně normální
Monika Zavřelová redaktorka MF DNES
Seniorka Květa se nedokáže vyrovnat se samotou, která ji obklopuje po smrti manžela. Proto ve sklepě svého domu vybuduje tajný úkryt. Zavře do něj pošťáka Bohumila a rozhodne se mu převyprávět svůj život. O tom píše ve své nové knize Doupě spisovatelka Jakuba Katalpa, vlastním jménem Tereza Jandová.
Zatímco v románu Němci se autorka vyrovnávala s rodinným dramatem na pozadí česko-německých dějin, tentokrát dobové ukotvení příběhu nehraje takovou roli. Detailně se soustředí na osudy pěti hlavních hrdinů a jejich nejbližších. Jádrem románu je život jedenasedmdesátileté Květy, která nejprve pečlivě plánuje konstrukci sklepního doupěte, aby v něm později mohla držet svou oběť. Ublížit nikomu nechce, bojí se však samoty. Potřebuje se o někoho starat. Smrtí manžela se jí z života vytratila moc nad druhým člověkem, kterou si udržovala na první pohled banálními záležitostmi – vařením obědů či pečením koláčů. Bohužel na ně neutáhne ani dceru Evu, se kterou se navíc neustále pře o prodej domu, a tak se schyluje k radikálnímu řešení.
Více knih v jedné
Květin život zpovzdáli sleduje postarší Vietnamka Hoang, jejíž dcera vlastní večerku naproti jejímu domu. Osud ženy, která musela opustit svou rodnou krajinu a bez znalosti jazyka se vydává vstříc životu v odlišné kultuře, vytváří barvitý rámec vyprávění. Možná by si však zasloužil vlastní román.
Trochu navíc v knize působí příběh amerických manželů japonského původu Akiko a Hidekiho, jejichž vztah sžírá rakovina, kterou žena onemocněla. S hlavní linkou vyprávění se totiž protne minimálně. Skoro to vypadá, jako by autorka měla v šuplíku námět, kterého se potřebovala zbavit, a tak jím doplnila Doupě.
Autorka převezla čtenáře
Stejně jako v případě Němců, i tentokrát se Jakuba Katalpa drží krátkých kapitol a střídmého, věcného stylu. Dechberoucí moment přichází ve chvíli, kdy se autorce povede čtenáře přesvědčit, že zavřít cizího člověka ve sklepě a držet ho tam dlouhé měsíce je úplně normální. Za to klobouk dolů. Stejně jako za
Je čas oslavit úspěšně završené nahrávání dortem. A Marta Kubišová ještě vypráví. Třeba jak 24. srpna 1968, kdy Modlitbu nahrála, vůbec netušila, že se z ní stane málem druhá hymna. „Pamatuju si, že to mezi lidmi bylo později známé a na ulici mě poplácávali po ramenou, jaká je to krásná písnička. Ale vlastně nikdo neměl ponětí, že původně patřila do seriálu Píseň pro Rudolfa III. To se dodneška moc neví,“líčí.
Modlitba pro Martu se po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy stala jedním ze symbolů odporu. Kubišová ji nazpívala v televizním nahrávacím studiu a na magnetofonovém pásku byla převezena do Československého rozhlasu a poprvé se tak dostala k posluchačům.
Na kompilačním CD Protestsongy 1966–2017, které vyjde k padesátému výročí událostí z roku 1968, se objeví jak původní verze Modlitby, tak nově nahraná podoba. Doplní ji další skladby včetně několika dalších písní Marty Kubišové z její „první kariéry“, jak označuje období před zákazem činnosti v komunismu, ale třeba i nedávná skladba Sami od Barbory Polákové a Davida Kollera. postupnou katarzi v přemýšlení vězněného pošťáka, jehož pocity se od prvního dne až po ten poslední postupně posouvají z jedné strany emoční škály na druhou.
Z prvotního vzteku, výčitek a zmatení se postupem času stane beznadějné odevzdání, které vykrystalizuje v čistou a vědomou závislost. Bojovníky za pravdu a spravedlivé tresty vyústění knihy asi nepotěší. Posledních padesát stran už však není těžké vytušit, že velké drama se konat nebude.
Doupě si zaslouží pozornost, prorokovat mu však úspěch Němců by bylo troufalé. Příběh je komornější a takové možná bude i jeho publikum. To však nevadí. Zasáhne i tak.