Konec nepolitické politiky

CDU/CSU vyhrála německé parlamentní volby. Přesto je současně spolu s SPD i jejich poraženým. Ukázalo se, že se blíží konec éry opatrné a váhavé Angely Merkelové.

Peter Altmaier, ministr při úřadu kancléřky za CDU, doporučil voličům, kteří chtěli dát hlas Alternativě pro Německo (AfD), aby raději vůbec nevolili. Jeho výrok byl dotažením snah politiků všude v Evropě, aby se občané nepletli do vládnutí. Altmaier jako první „demokrat“vyzýval ty, kteří chtěli volit jinou stranu, aby zůstali doma. Východní Němci si ještě z totality pamatují časy, kdy k volbám museli. Teď mají demokracii a část z nich k volbám chodit nemá.

Lidé Altmaiera neposlechli a připravili CDU/CSU, ač nakonec porazila všechny strany, největší porážku od roku 1949 a spoluvládnoucí SPD největší porážku v historie vůbec. Její šéf Martin Schulz okamžitě ohlásil, že vylučuje pokračovaní velké koalice.

AfD se stala s více než devadesáti poslanci třetí nejsilnější stranou v parlamentu. V závětří hecování etablovaných partají a médií proti AfD se do Bundestagu vrátila také Svobodná liberální strana (FDP). Přešel k ní zhruba milion zklamaných voličů CDU/CSU, kterým AfD připadala příliš radikální. Ve Spolkovém sněmu zůstali také Zelení a oslabení postkomunističtí Die Linke.

Jestliže SPD opravdu půjde do opozice, Merkelové zbývá pouze velmi obtížná vláda s FDP a Zelenými. Ona a s ní celý politický establishment se proto budou snažit přemluvit SPD, aby v nepopulární velké koalici pokračovala. To není vyloučené, protože plnit sliby nemají ve zvyku ani politické strany v Německu. Jediné, co by sociální demokraty mohlo odradit, je to, že spolupráce s Merkelovou ohrožuje samotnou existenci jejich partaje.

Merkelová je totiž politička, která zastává názory tak dlouho, dokud slouží její moci. Proto zavrhla konzervativní hodnoty a převzala jak sociálnědemokratické, tak ekologické postoje. Pro SPD je její blízkost stejně nebezpečná jako pro konzervativce. Politicky jí to vycházelo hlavně díky tomu, že Německo dosud prosperuje. Do této selanky však vtrhli zvenčí ekonomičtí migranti a zevnitř AfD.

Nejdramatičtější důsledky bude mít volební výsledek pro sociální demokracii. Stále sociálnědemokratičtější CDU/CSU vytlačuje již několik let SPD z jejího tradičního místa a ta zatím nenalezla nic, čím by se odlišila. Trvale klesající volební výsledky tlačí socialisty do nezáviděníhodného rozporu. Buď se co nejdříve spojí s postkomunistickou Die Linke, nebo jim hrozí jednociferné výsledky, či dokonce zánik. Jediné, co by mohlo SPD z pasti vysvobodit, je velká ekonomická krize. Ta sice na obzoru je, ale nikdo neví, kdy k ní dojde.

Velkému smíření na levici napomáhá i to, že ekonomická prosperita Německa čelí několika nebezpečím. Němci tolerovali neproduktivní samovládu etablovaných politických stran déle než jinde v Evropě jen proto, že se jim hospodářsky slušně vedlo. Ale již nejméně dekádu se společnost příjmově polarizuje. Její střed se vylidňuje a vzniká velmi bohatá menšina, v nejlepším případě čtvrtina společnosti, a zbytek více nebo méně chudne. Ve vylidněném středu společnosti rapidně ubývá voličů etablovaných stran. Obě největší partaje dnes mají pouze čtvrtinu voličů dělnického původu.

Tento dramatický vývoj se prohlubuje ze dvou důvodů. Zaprvé globálně končí éra ekonomického růstu, zadruhé velmi rychle a s dramatickými důsledky pro počet pracovních míst přichází robotizace. Občané, kteří ztratí vidinu konzumního stylu života, představují lehkou kořist pro levicové strany. Střednědobě se tedy otevírají šance pro levici.

To, že se AfD přes zuřivý odpor médií a etablovaných stran dostala i do Spolkového sněmu a je třetí nejsilnější stranou Německa, znamená, že bude mít klid k tomu, aby se mohla vyvinout v plnohodnotnou národně-konzervativní stranu. To je významné pro zemi a její politickou kulturu.

AfD je totiž jedinou opravdovou opoziční stranou. Není v opozici vůči demokratickému systému, jak jí podsouvají její nepřátelé, ale vůči tomu, jak politici etablovaných stran vybírají problémy, kterými se má politika zabývat, a způsoby, jak je řešit.

Na levici stojí postkomunistická Die Linke, která čeká na sblížení s SPD. A uprostřed zbývá místo pro CDU/CSU pod vedením nástupce Merkelové. Ten musí přimět stranu, aby znovu myslela v pojmech tržní ekonomiky a znovu objevila hodnoty jako bezpečnost a rodina. Ale předtím musí reagovat bavorská CSU, kterou čekají zemské volby. Její dosud zdaleka nejvýznamnější politik Franz Josef Strauss kdysi řekl, že napravo od jeho strany musí být jen zeď. A to skončilo. CSU hrozí, že se její voliči a členstvo rozdrobí mezi CDU a AfD. Ne náhodou ztratila strana ve volbách přes deset procent voličů.

Hlavní příčinu volebního výsledku a celkové politické konstelace je třeba vidět v kancléřce. Merkelová Německu a Evropě nevládla, nechovala se jako politik, nýbrž pouze jako správce. Nepředjímala problémy, nýbrž přihlížela jejich vzniku. Moc používala pouze k prosazování ústupků vůči aktérům, kterým se neodvážila vzepřít.

Tak ustoupila bankéřům a zachránila v roce 2008 za peníze daňových poplatníků zkrachované banky. Ze stejných důvodů porušila v roce 2011 maastrichtskou smlouvu a vydržuje zbankrotované Řecko.

Když na to přišlo, nikdy nejednala jako silná kancléřka, nýbrž opatrná, váhavá a k ústupkům vždy připravená Angela Merkelová. Po celou kariéru dělala jediné, chránila svou mocenskou pozici s jediným cílem – zůstat u moci a nerušeně ji vykonávat. Tato éra je u konce.

Merkelová Německu ani Evropě nevládla, nechovala se jako politik, nýbrž jen jako správce.