Hadamczik a jeho vnuci

Před rokem v Riu chtěl veslař Ondřej Synek konečně stisknout olympijské zlato. Nepovedlo se. Ve finále skifu dojel tehdy třetí, načež zahnal (aspoň navenek) zklamání a řekl: „Na olympiádě je každá medaile vyhraná.“

Tucet let v řadě vozil medaile z vrcholných akcí! Zároveň však po loňské sezoně plné zdravotních útrap bezprostředně po bronzové bitvě v Riu vyprávěl: „Jedu šestnáct let na hraně. Jsem vyždímaný a odvařený. Když mi bylo dvacet, šel jsem do hospody na pivo a druhý den mohl trénovat. Dneska jdu na pivo a tři dny se z toho dostávám.“

O chronickém zranění jeho zad lékaři prohlásili: „Vyléčit to nejde, lze jen cvičením zmírnit bolest.“

Ve 33 letech Synek tápal, jestli tu každodenní dřinu míní podstupovat dál. A jestli vůbec může.

Loni v srpnu si naordinoval dlouhou dovolenou. Žádná vesla, žádná posilovna, nic. Pak vyhlásil: „Pokračuju. Až do her v Tokiu 2020.“

Profesor Pavel Kolář mu sestavil sérii speciálních cviků, aby se stav neopravitelných zad alespoň dál nezhoršoval. Šedesátiletý trenér Milan Doleček řekl: „Chtěl bych do důchodu, ale nemůžu, protože Ondra ještě tu olympiádu nevyhrál.“A odkudsi ze sportovního nebe jako by Synkovi dodávala sílu také jeho věčná motivátorka Věra Čáslavská.

„Když umřela, tak se to ve mně zlomilo,“přiznal Synek. „V Tokiu měla úspěšnou olympiádu. Chci vydržet i kvůli ní. A kdybych v Tokiu vyhrál, bylo by to nejlepší.“

Ta cesta bude dlouhá ještě tři roky. Letos však po ní vykročil podél zlatých směrovek. Na jaře se stal v Račicích mistrem Evropy. A včera v americké Sarasotě už popáté mistrem světa. Tak suverénně. O 13 metrů. O 2,85 vteřiny. Zpočátku dotírajícího Kubánce Fourniera odsoudil do role učedníka.

„Hodně těžký závod,“říkal šťastný zlatý Čech. „Ale já věděl, že formu mám.“Pátým světovým titulem vyrovnal Němce Kolbeho a Novozélanďana Drysdaleho.

Drysdale olympijské zlato doma má. Synek ne. Ovšem poslední slovo stále neřekl.