Nezvěstná vzdělávací politika
Č tu v posledních dnech předvolební programy politických stran, zejména pasáže zaměřené na vzdělávání. Věru, Zločin a trest to není ani rozsahem, ani hloubkou. Většina programů je koncipována jako souhrn hesel posbíraných z internetových diskusí s patřičným sentimentem, jenž nějaký copywriter narouboval na dodaný obsah se zadáním trefit se do očekávání voličské cílové skupiny dané strany.
Ačkoliv řada návrhů, dokonce by se dalo říct většina, dává smysl, sděleno ve dvou větách v podobě jednotlivých výstřelů do předvolebního éteru to v kontextu smysl postrádá. Ano, všichni se po letech zanedbávání a ignorance shodují, že učitelům porostou platy. Situace je krajně neudržitelná a zdá se, že i bez politické objednávky ze strany české společnosti, inertní vůči skutečným problémům ohrožujícím její blízkou i vzdálenou budoucnost, došlo díky tlaku profesních a expertních organizací alespoň k deklaraci společného postupu v této věci. Uvidíme v následujících letech, zda se slib promění ve skutečnost.
Trochu problematické totiž bude přesvědčit většinu stran navrhujících zvýšení platů na nějakých 35 tisíc v průměru, že tento krok nic neřeší, neboť strukturu zájemců o učitelské povolání nezmění, a tak půjde spíše o vyhozené peníze než o investici.
Varovné je, že až na výjimky menších stran – a spíše těch politicky kontroverzních – je ignorován fakt, že Česko zanedbává investici do vzdělávacího systému a řadí se tak k zemím rozvojového charakteru.
Během předvolební debaty s politickými lídry pro oblast vzdělávání, kterou jsem moderoval, jsem s hrůzou zjistil, že míru investic do vzdělávacích systémů politici neznají. To skutečně zastupují veřejné zájmy samí diletanti? Další styčný bod lze najít v potřebě odbourávat byrokracii ve školách, nicméně to už je letitý folklor, jenž se žel odehrává v podobě symbolického vyhánění úředního šimla, který ve skutečnosti stále spokojeně řehtá v lánech zbytečných tabulek, dotazníků a výkazů.
Pak snad už jen okoukaná potřeba „podpory technického vzdělávání“, potřeba vzešlá z PR kampaně Svazu průmyslu, a jistě potřebná podpora ředitelů škol. Jenže téměř všude chybí alespoň náznak skutečného know-how, které by voliče přesvědčilo, že strana nejen ví, o co usilovat, ale hlavně jak toho dosáhnout. Jestli někdo chce zvyšovat platy, snižovat byrokracii, měnit přípravu učitelů či posilovat kvalitu ředitelů, musí především ukázat, že ví a zná reálné obtíže a cestu, jak se s nimi vypořádat. A zde takřka všichni selhávají. Vzdělávací politika v podobě hesel a slibů není vzdělávací politika. V tomto smyslu nebudou ani další dny posunem vpřed.