Soudci se musí víc specializovat. Stejně jako lékaři
Justici čekají nelehké časy, varuje místopředseda Nejvyššího soudu Roman Fiala. „Pod líbivými hesly se skrývá snaha zaútočit na její nezávislost,“říká.
T ak jako u excelentního ortopeda neočekáváte, že bude i excelentním zubařem, nelze od soudců požadovat detailní znalost celého právního řádu. Specializace soudních agend je klíčem k vyšší kvalitě rozhodování i k vyšší rychlosti, vysvětluje elitní soudce Roman Fiala, který kandiduje na prezidenta Soudcovské unie ČR. Ta by se podle něj měla mimo jiné podílet na všech legislativních pracích týkajících se justice, zejména na přípravě nových pravidel pro vedení procesů, ať již trestních, nebo civilních.
V jakém stavu je česká justice?
V naprosté většině případů funguje dobře, poctivě a nezávisle. Největší problém našeho soudnictví je neujasněná celková koncepce jeho směřování. Jsem přesvědčen, že základním předpokladem jakékoliv koncepce personálního a organizačního formování či reformování justice jsou dlouho postrádané nové procesní kodexy. Tedy civilní soudní řád a trestní řád. Jen tyto zákony mohou totiž stanovit základní rozdělení práce pro jednotlivé soudy. Na ně pak teprve mohou logicky navázat úvahy o racionálním uspořádání všech justičních složek. Opačný postup tuto logiku postrádá.
Co tím konkrétně myslíte?
Procesní kodexy určují, co který stupeň soudu bude dělat. Kdo bude posuzovat jednotlivé případy jako první, kdo bude rozhodovat o odvolání, kdo bude mít na starosti mimořádné opravné prostředky. Takže nejprve je třeba zákonem rozdělit úkoly a teprve pak lze uvažovat o změnách ve struktuře a personálním obsazení soudů. Navíc jsem přesvědčen, že ve věcech občanskoprávních a obchodních by bylo potřeba více propojit řízení, v němž je vydáván rozsudek, s řízením o jeho vynuceném splnění, tedy exekuci, případně s řízením insolvenčním, pokud by se ukázalo, že dlužník je takzvaně bez peněz. Dnešní zákonný stav nahrává těm, kdo chtějí řízení protahovat.
Naše justice patří k nejrychlejším v Evropě, přesto lidé čekají na rozsudky roky. To je v pořádku?
Ano, česká justice patří v řadě agend k nejrychlejším v Evropě, i když si řada lidí myslí, že je to naopak. Problém však je, že existují zřetelné rozdíly v zatíženosti jednotlivých soudů, a tedy i v rychlosti vyřizování jednotlivých případů. Rychlost soudního rozhodnutí je přitom aspektem kvality soudního rozhodování. Je hrubě nespravedlivé, když na vyřešení typově stejné kauzy, třeba rozvodu, čekají lidé v různých místech země zcela rozdílně dlouho. Řešením je diferencovaná personální i ekonomická podpora jednotlivým soudním okresům a krajům tak, aby se konečně popsané rozdíly srovnaly.
Nedávno jeden z předsedů krajských soudů řekl, že kvalita soudců není dobrá… Souhlasíte s ním?
Myslím, že takto to nebylo myšleno. Pan předseda se zlobil na kvalitu některých rozsudků a plédoval pro větší odbornou specializaci soudců. Ta je dnes naprostou nezbytností, stejně jako třeba u lékařů. Tak jako u excelentního ortopeda neočekáváte, že bude i excelentním zubařem, nelze od soudců požadovat detailní znalost celého právního řádu. Specializace soudních agend je klíčem k vyšší kvalitě rozhodování i k vyšší rychlosti. Zkrátka, když někdo něco umí, jde mu to lépe a rychleji.
Byly by procesy kratší, kdyby soudců přibylo? V Česku jsou jich necelé tři tisíce. Potřebujeme víc soudců?
Pokud bude zákonodárcem pro soudy vymýšlena stále nová a nová práce, potom ano. Ale vážně. Cesta k fungující a právně spravedlivé společnosti nevede přes stále narůstající počet právních předpisů. Správnou cestou je rozhodně podpora všech aspektů fungující občanské společnosti, která mnoho problémů řeší mimosoudními cestami, za pomoci přirozených občanských autorit. Právo by do budoucna konečně mělo být ochráněno před nesmyslnou politicky motivovanou hypertrofií. Nepotřebujeme stále nové a nové zákony, ale jejich rozumné a uvážlivé používání.
Mají se soudci podílet na psaní zákonů? A pak podle nich soudit?
Ano i ne. Role soudců je na místě především při psaní norem procesních. Tedy zákonů o cestě ke spravedlnosti. Hmotněprávní normy, tedy stanovení toho, co je spravedlnost, by soudci spíše psát neměli.
Ptám se proto, že někteří soudci to kritizují, s politiky si nechtějí „zadat“a říkají: Pravidla mají psát politici, my podle nich máme soudit.
Účastní-li se soudci standardních legislativních prací včetně odborných debat v Legislativní radě vlády či v ústavně-právních výborech Sněmovny a Senátu, nevidím na tom nic nesprávného.
Mají být soudy a soudci otevřenější veřejnosti, nebo za ně mají mluvit pouze jejich rozsudky, jak kdysi někdo řekl?
Opět ano i ne. Soudní hledání spravedlnosti je týmová práce. A to nejen v soudních senátech, ale i mezi stupni soudů. Není nic neobvyklého, že odvolací soud zruší rozhodnutí soudu prvního stupně jako nesprávné a Nejvyšší soud v dovolacím řízení dá za pravdu soudu prvního stupně. Z toho pro mě vyplývá, že v průběhu projednávání věcí by se soudci jednotlivých stupňů soudů měli spíše zdržet komentování „svých kauz“a navenek „promlouvat“jen přesvědčivostí argumentů obsažených v odůvodnění svých rozhodnutí. Na druhou stranu otevřenost a schopnost okamžitě informovat o rozhodovací činnosti považuji za základ důvěryhodnosti soudů před veřejností.
Někteří soudci necítí potřebu komunikovat s médii. Ale není vysvětlování rozsudků cesta, jak předejít spekulacím a špatným interpretacím? Případně jak poučit laiky, kteří se ve složitém právním řádu sotva mohou vyznat?
Složitost zákonů i soudních procesů často neumožňuje rychlé a jednoduché porozumění tomu, co se v jednací síni odehrálo. Někdy, což je chyba, se to nepodaří vysvětlit ani soudci odůvodňujícímu své rozhodnutí, byť se jedná o rozhodnutí správné a spravedlivé. Proto považuji za dobré, když před média předstupují mluvčí soudů a „neprávnicky“trpělivě vysvětlují, jakými cestami se v daném případě spravedlnost ubírala. Je-li ale rozhodnutí odůvodněno nepřesvědčivě, ani sebelepší mluvčí nepomůže.
Kandidujete na prezidenta Soudcovské unie. Co chcete změnit?
Řada kolegů mě vyzvala, abych takovou možnost před nadcházejícím volebním sněmem Soudcovské unie zvážil. Mé úvahy a motivace vycházely z jednoduché premisy, rád bych Soudcovské unii i české justici pomohl svými znalostmi a zkušenostmi projít nelehkými časy, které nás nepochybně čekají. Po intenzivním zvažování jsem dospěl k závěru, že právě spojení funkce místopředsedy Nejvyššího soudu a prezidenta Soudcovské unie je dobrým předpokladem pro to vše, čemu chci pomoci.
O tom, že nás čekají těžké doby, mluvíte často. Co konkrétně v souvislosti s justicí máte na mysli?
Stačí se podívat do nedaleké ciziny nebo do programů některých českých politických stran. Pod líbivými hesly se skrývá jasná snaha zaútočit na svobodu a nezávislost justice. A je třeba do úmoru opakovat, že nezávislost justice není prebenda soudců, ale základní pilíř demokratického státu, který má každému občanovi zaručit, že se mu kdykoli a kdekoli dostane spravedlivého soudního procesu a spravedlivého rozhodnutí.
Soudcovská unie je dobrovolné stavovské sdružení, ale podle počtu členů se nezdá být zrovna silnou organizací. Proč se k ní podle vás hlásí pouze třetina soudců?
Velmi bych si přál, aby v ní byla naprostá většina soudců. Mrzí mě, že řada soudců podlehla deziluzi a v minulosti unii opustila. Přesto jsem přesvědčen, že dokud neexistuje v naší zemi nový, moderní a principům dělby moci plně odpovídající systém správy soudnictví, který někdy ne zcela přesně označujeme jako soudcovskou samosprávu, nahrazuje roli této samosprávy především Soudcovská unie. V tom je její mimořádný a nezastupitelný význam.
V čem je do budoucna úloha unie?
Za svou existenci přinesla koncepty, jejichž realizace by významně prospěla fungování justičního systému. Nový model správy justice v první řadě. Jasné a logicky provázané řešení personálních otázek. Tedy jednoznačné vymezení rolí asistentů soudců, soudních čekatelů, kandidátů na soudcovskou funkci. Vyváženou odbornou i lidskou pomoc soudcům v průběhu celé jejich kariéry. Důstojné vyřešení soudcovských penzí a využití potenciálu emeritních soudců. Hledání morálního profilu soudce ve stále se měnící společenské realitě. Hlubokou argumentaci pro boj za soudcovské platy. Je toho mnoho. Vše přitom směřovalo a i nadále by mělo směřovat k opravdové emancipaci fungování justice a k obraně nezávislosti soudcovského rozhodování. Těchto konceptů by se i nadále měla držet. Kromě toho by unie měla být mediátorem justičního jednání všech se všemi. Měla by pomáhat soudcovským radám, jež jsou podle zákona zřízeny na všech soudech, v dialogu s předsedy soudů, aby spontánně přerostly v základní stupeň soudcovské samosprávy. Unie by měla pomáhat i předsedům krajských soudů nalézat společná řešení personálních i ekonomických otázek prospěšných nejen okresům a krajům, ale celému státu.
Je to tedy právě unie, kdo má být partnerem pro politiky?
Ano, a nejen to. Měla by být aktivním a respektovaným účastníkem všech legislativních prací dotýkajících se justice, především dlouho postrádaných procesních kodexů, které jsou klíčem k personálnímu a organizačnímu formování či reformování justice. Měla by stát v centru komunikace moci soudní s mocí zákonodárnou i mocí výkonnou, protože podstatou dělby moci je komunikace a spolupráce. Měla by vhodnými mediálními prostředky vysvětlovat neprávnické veřejnosti složitosti hmotného i procesního práva tak, aby soudní prostředí bylo pro občany srozumitelným a lidským útočištěm při hledání spravedlnosti.
Jsou soudci dostatečně jednotní, aby byli schopni něco spolu prosadit? Nedávno se třeba diskutovala kontroverzní pravidla pro přijímání lidí z akademické sféry na Nejvyšší soud nebo výběr soudců na krajské soudy. Názory byly rozdílné.
Soudci jsou přirozeně lidé s rozdílnými názory. Jsem přesvědčen, že jen v diskusích a sporech se poctivě hledá pravda. Jednota za cenu nesvobody nemá smysl. Na druhou stranu, i tady platí standardní demokratická pravidla. To, co většina členů odhlasuje jako program, záměr, cíl, by mělo být následně jednotně všemi prosazováno. Jinak je šance na úspěch nulová.