Od národa k internacionalismu
Díl první: Řada velkých civilizací nezahynula kvůli neschopnosti, nezničily je živelní katastrofy ani zbraně nepřátel. Zahubily se většinou samy. Obvykle je rozleptala slabost, jež přichází, když společnost začne pohrdat hodnotami, na nichž vyrostla. Jak
P sát o tom, že národy jsou po tisíciletí základním stavebním kamenem politického dění, tmelem života veřejného i soukromého, a že každé oslabení národních hodnot vede k fatálním krizím, mi připadá jako podceňování inteligence čtenářů, protože je to věc zřejmá. Tedy, byla zřejmá do nedávné doby. Jenže 21. století přineslo ideologickou zběsilost, jejíž podstatou je ničit, co naši předkové vybudovali, a stavět vše jinak, moderně, korektně, multikulturně, bezpohlavně, zlikvidovat neblahé vzpomínky na bílého muže a hlavně vymýtit vlastenectví.
Jak je možné, že se mohlo něco takového zrodit v hlavách celkem vzdělaných a chytrých lidí? A proč k tomu došlo? Naše civilizace prochází přerodem, který někteří adorují, jiní zatracují. Já patřím k těm druhým a pokusím se své argumenty vysvětlit. Opírám se přitom o historická fakta, protože to, čím dnes procházíme, se neděje v lidských dějinách poprvé. I když budu nejspíš opakovat věci notoricky známé, je nutné si je znovu a znovu připomínat. Protože národ, který zapomene na skutky předků, který se dokonce stydí za hrdinství svých otců a dědů, takový národ přijde o budoucnost a zmizí z mapy dějin. To je mnohokrát prokázaný nezvratný fakt.
Chápání národa procházelo v toku času různými obměnami. Ať již ho lidé vnímali jako kmenové souručenství dané krví stejného předka či totemu, nebo jako společenství obyvatel určité země, vždy šlo o komunitu více či méně přesně definovanou a ohraničenou. Stejně jako si lidé budují zdi svého soukromého domova, za nimiž shromažďují rodinný majetek daný výsledkem jejich práce a prožívají drobné radosti, podobně to dělávala rozmanitá společenství ve veřejném prostoru.
Aby spolu mohli lidé na určitém teritoriu žít, museli si rozumět. Jejich jednotu tedy vyjadřoval jazyk. Nemusel být jen jeden, existovala i bilingvní společenství. Druhou podmínkou bylo území. A třetí byla idea společných kořenů. Od zmíněné jednoty krve, která postačovala dávným rodovým a kmenovým skupinám, se u početnějších společenství postupně vytvořila idea jednotného původu. To je základní model vzniku národů, který potvrzuje bádání historiků, kulturních antropologů, sociologů a dalších věd, které se lidskou společností zabývají.
Neúspěšné pokusy
Tento model se od nejstarších časů snaží změnit a využít panovníci i ideologové. Proto se v antice vytvořil pojem Populus Romanus, tedy nadnárodní společenství lidí podřízené moci Říma. Z hlediska dalšího vývoje Evropy neúspěšně, protože tradice, hospodářství i zájmy Východu a Západu byly naprosto odlišné. Mohamed ve jménu víry v Alláha sjednotil rozmanité kmeny Předního východu v nadnárodní náboženské společenství, které sice spojuje víra, ale ještě dnes se v jejím jménu zabíjejí sunnité a šíité.
Nadnárodním modelem měla být i idea sjednocené křesťanské Evropy. Pro ni se po staletí vedly náboženské války mezi křesťanskými panovníky, vybíjeli se pohani a kacíři, později se válčilo s protestanty. Ani tenhle model neuspěl. Další projekty představovaly mnohonárodní monarchie Habsburků, koloniální říše Španělska, nad níž nezapadalo slunce, či později říše viktoriánské Anglie. Patří sem rozhodně i třetí říše Adolfa Hitlera nebo boj proletariátu za světovou revoluci. Všechny tyhle modely popíraly podstatu národů a nadřazovaly jim nějakou formu ideologie, která měla sloužit ambicím vládců a zajišťovat příjmy privilegovaným, ať již šlo o šlechtu, kapitalisty, nebo vrcholné členy církve či politické strany.
Do tohoto proudu patří i Evropská unie, která je novou formou nadnárodní centralizace. Není postavena na přirozených, historicky daných poutech národů, které žijí na stejném kontinentu, národní ideu nahrazuje ideologií. Ideologie Unie má několik myšlenkových pilířů. Na prvním místě stojí „evropanství“, podivně pokroucená představa, že lidé budou šťastní, pokud budou na celém kontinentu jíst stejná jídla, číst stejné zprávy, poslouchat stejné vládce, řídit se stejnými zákony a všichni budou mít stejné mzdy. Na konci stojí až zrůdné plány, že odstraníme rozdíly mezi pohlavími a místo mužů a žen budeme mít občany. V podstatě nejde o nic jiného než o moderně koncipované křesťanské království Boží na zemi, a ti, co je budou odmítat, budou jako kacíři vyobcováni a potrestáni.
Likvidace suverenity
Dalším pilířem ideologie EU jsou kroky k likvidaci všeho, co vyjadřuje rozdíly mezi národy. Místo tradičních kultur nastoupí multikulturalismus. Prvním takovým projektem byl model starověkého Říma, který však byl liberálnější než Brusel. Tehdy platilo, že si lidé mohou ponechat své původní bohy, ale všude musí současně stát římské chrámy a lidé musí uctívat i římské bohy. Z diskusí stoupenců multikulturalismu však mám dojem, že si „staré bohy“ponechat nesmíme (viz odstraňování křesťanských křížů), jediní správní jsou ti „bruselští“. Říkám to trochu s nadsázkou, ale v podstatě to tak je. Do tohoto kadlubu patří i další ideologické evangelium, jímž jsou lidská práva.
Třetím pilířem Evropské unie je mocenská a politická likvidace suverenity jednotlivých zemí, které dosud stále více či méně odrážejí národní a národnostní strukturu tradiční Evropy. Od ekonomické kooperace, kterou představovalo Evropské hospodářské společenství, kráčíme k tvrdě centralizovanému evropskému superstátu, který pohltí všechny a všechno a jako vždy v dějinách zařídí, aby velcí vládli malým. Důvod se najde. Pro Řím to byla invaze germánských kmenů, pro křesťanský středověk boj s nevěřícími, pro proletáře boj s imperialisty, pro EU je to boj proti Rusku a zápas za solidaritu s migranty.
První křesťané byli společenstvím rovných, ale pak se jejich víry zmocnili vládcové a papež. Ti dospěli v mocenské rovině k feudalismu a s ním spojenému poddanství, v rovině náboženské k bezpodmínečné poslušnosti římské kurii. Ti křesťané, kteří chtěli návrat k tradičním kořenům své víry, byli prohlášeni za kacíře.
Touhy bruselských byrokratů
Moderní evropské národy původně vstupovaly do bilaterálních a jiných svazků jako suverénní země, pak se však vlády ujali bruselští byrokrati a vrátili se ke středověké koncepci trojího lidu – zemské politické reprezentace zajišťují administrativu, lid pracuje a Brusel vládne. Ti lidé, kteří lpí na tradičním uspořádání, jsou prohlášeni za nacionalisty, xenofoby, zatuchlý hmyz a téměř za fašisty.
Vlastenectví však není nic hanebného! Je to jen úcta k vlastním předkům a snaha chránit tradice a zájmy své země. Nic víc a nic míň. Jako vlastenec rozhodně nemíním urážet jiné národy, nepohrdám jimi, rád se setkávám s představiteli jiných kultur a jazyků (ostatně, je to i můj odborný zájem jako historika a etnografa), ale rozhodně jim nedovolím, aby tupili mé představy o životě, nebo aby mi je dokonce brali. To je ona hranice mezi hrdým vlastenectvím a hloupým nenávistným nacionalismem. Vlastenec nemá důvod jiné urážet, uráží jen ten, kdo je nesebevědomý a nemá být nač hrdý. Češi mají být na co hrdí! A mají tedy povinnost to chránit a ctít.
Každý má právo na svůj názor. Moderní ideologové panevropanství přitom nadávají vlastencům. Není právě v tom tak trochu obsaženo to zlé a hloupé, čím se vyznačuje nacionalismus? Proč by měly být jejich myšlenky jediné správné a svaté?
V dějinách to bylo vždy tak, že ideologové žvanili, trestali se kacíři, ale nakonec se vývoj vrátil do normálních kolejí. Vrátí se jistě i teď. Pokud však nemáme z období počátku 21. století cítit v budoucnu hořkost, pak bychom se měli tolerovat. Ti, kteří chtějí evropský národ, ať to hlásají a kladou argumenty, ale neurážejí. My, kteří ctíme svůj národ, bychom měli dělat totéž. Ono se časem uvidí! Za sebe mohu slíbit parafrází jazyka středověku, že jsem se v úctě k českému národu narodil a na této víře chci i zemřít.
Abych však nevypadal jako blouznivec, dodávám, že vlastenectví je ideologie jako každá jiná. A má své praktické dopady v běžném životě, kultuře i politice. Vlastenectví neznamená izolaci, neznamená zavrhování spolupráce s jinými národy, není to kulturní a životní izolace. Je to pragmatický postoj, který by nám měl dávat návod, jak žít vedle sousedů, bohužel mnohdy mocnějších, než jsme my sami. Zvažujme, co je a není možné, a pokud to jen jde, braňme své zájmy a své tradice. Jde o zápas, který podstupovaly celé generace našich předků, abychom tu dnes byli my. A my ten zápas podstupujeme proto, aby i naši potomci hovořili česky a cítili se Čechy.