Trefa Karla Knapa
Trápení fotbalové Sparty trvá. Přizná si, že udělala krok vedle? Proč si Jaromír Jágr zaslouží důstojnou rozlučku s NHL
Komentář Davida Čermáka reportéra MF DNES
posledních týdnech se už tak trochu čekalo, kdy ta otázka padne. Ani Andrea Stramaccioni, italský kouč fotbalové Sparty, nevypadal, že by ho zrovna šokovalo, když na tiskové konferenci poprvé uslyšel: Neuvažujete o rezignaci?
Bylo pár minut po utkání s Duklou, ve kterém Sparta popáté v ligové sezoně ztratila body. Remíza 0:0 a v druhém poločase bídný výkon, kterým si tým koledoval i o porážku, způsobily, že v sobotu večer italský trenér musel poprvé mluvit o tom, jestli ještě pro sebe v klubu vidí budoucnost.
Zvlášť když na titul, který si dal za cíl, ztrácí už dvanáct bodů.
„Nikdy se nevzdávám,“zaznělo do sálu, netrpělivě očekávajícího odpověď.
Dalo se čekat, že Stramaccioni nebude utíkat, ale těžko říct, jak moc sám věří tomu, že ještě dokáže neladící tým, který si přes léto z větší začal rozhlížet za hranicemi, jen se teď s každým týdnem víc a víc zdá, že si pro svou revoluci vybral špatného lídra.
Nevarovalo ho, že Stramaccioni v dospělém fotbale nikde neuspěl: ani v Interu Milán, ani v Udinese, a už vůbec ne na poslední štaci v řeckém Panathinaikosu, kde se proti němu fanoušci bouřili.
Že by ho pokaždé provázela smůla? Že by jen neměl prostor prosadit své ideje?
Třeba to tak i mohlo být – co se dělo v klubech, kde působil v minulosti, se z Česka těžko zpětně posuzuje. Zato se s jistotou dá tvrdit, že ve Spartě dostal tolik volnosti a takovou moc jako žádný trenér před ním. Je logické na oplátku očekávat výsledky. Ty jsou bídné, takže vládne rozčarování.
Spartu opustili skalní fanoušci, kteří na zápasy přestali chodit, a na Dukle už po utkání pískali i ti, kteří dlouho věřili, že nová strategie má budoucnost. Začínají tušit, že se mýlili. Ve hře Sparty není systém, myšlenka a často ani zápal. Snad nejvíc chybí to, co tým dřív zdobilo – neumí vyhrávat zápasy, ve kterých se nedaří. Je fér přiznat, že o tuhle schopnost Sparta přišla pár let před Stramaccioniho příchodem, ale čekalo se, že právě italský expert jí vítězného ducha vrátí. Stal se pravý opak: kdysi suverénní tým klesá i v českém měřítku níž a níž.
Než aby v závěru zápasu zamkl Duklu v jejím vápně a sypal do něj jeden centr za druhým, sám se zoufale bránil. Proč? Protože každý soupeř teď cítí, že Sparta je zranitelná. Když vidí, jak lacino v závěrech zápasů ztrácí míče, nemá sebemenší důvod se jí bát. Místo aby si vážil
Teď k ní sedí opačná slova: bojácná, rozklepaná, nejistá. Spadla do pozice otloukánka, na kterého stačí párkrát bafnout, a on se strachy sesype.
Na boj o titul zřejmě může zapomenout, ale musí si uvědomit, že tímhle stylem brzy půjde ještě níž. Může se stát průměrnou, což si dřív těžko někdo dokázal představit.
Pokud s tím chce něco udělat, měla by jednat – a rychle. Určitou dobu se mohla konejšit tím, že revoluce chce čas, ale ten rychle utíká a výsledky nikde. Trpělivost má své meze, Sparta už je překračuje.
Možná, kdyby před sezonou na rovinu oznámila, že je ochotná ročník obětovat na oltář změn, dalo by se pochopit, že ještě vyčkává. Ale plány byly jiné: vyhrát titul a získat tak přímý postup do Ligy mistrů. Uteklo devět kol, a tahle vidina je v prachu, což dochází i hráčům.
„Byli bychom za snílky, kdybychom si ještě říkali, že o titul hrajeme,“uznal útočník Václav Kadlec.
Tak na co čekat? Sparta by si měla uvědomit, že touhle cestou se cíli nepřibližuje, ale vzdaluje. Definitivně přestává být sama sebou.
Pro Křetínského musí být nesmírně těžké přiznat si, že v létě nezvolil správný směr. Ale pokud to dokáže a adekvátně zareaguje, bude to to nejlepší, co může v dané situaci pro Spartu udělat.
Byli bychom za snílky, kdybychom si ještě říkali, že hrajeme o titul.